Antoine de Saint-Exupéry
Antoine de Saint - Exupéry byl francouzský prozaik, publicista a letec.
Antoine de Saint - Exupéry pocházel z aristokratické rodiny. Studoval ve Švýcarsku a v Paříži. Od mládí se zajímal o letectví. Leteckou způsobilost získal během vojenské služby. Letectví se věnoval celý život. Jako pilot podnikl četné cesty po celém světě. Konal přednášková turné, psal reportáže. Literární a publicistické činnosti se věnoval již od dvacátých let.
Za 2.světové války, do které se Antoine de Saint - Exupéry sám přihlásil, zahynul při průzkumném letu, pravděpodobně nad Středozemním mořem nedaleko Korsiky. Saint - Exupéry psal humanistické příběhy, k nimž čerpal náměty ze svých zkušeností pilota a ředitele letišť. Svět vidí pohledem člověka žijícího v blízkosti ohrožení. Jeho příběhy jsou prostoupeny filozofickými úvahami o smyslu lidského života.
Antoine de Saint - Exupéry pocházel z aristokratické rodiny. Studoval ve Švýcarsku a v Paříži. Od mládí se zajímal o letectví. Leteckou způsobilost získal během vojenské služby. Letectví se věnoval celý život. Jako pilot podnikl četné cesty po celém světě. Konal přednášková turné, psal reportáže. Literární a publicistické činnosti se věnoval již od dvacátých let.
Za 2.světové války, do které se Antoine de Saint - Exupéry sám přihlásil, zahynul při průzkumném letu, pravděpodobně nad Středozemním mořem nedaleko Korsiky. Saint - Exupéry psal humanistické příběhy, k nimž čerpal náměty ze svých zkušeností pilota a ředitele letišť. Svět vidí pohledem člověka žijícího v blízkosti ohrožení. Jeho příběhy jsou prostoupeny filozofickými úvahami o smyslu lidského života.
Malý princ
Není pohádka jako pohádka a není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden - kouzelná bytost, která přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů. V africké poušti se s Malým princem setkává opuštěný letec, autor našeho příběhu. Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si o všeličem. O tajemství podivuhodné pouti Malého prince, o dobru a zlu, o přátelství a kráse, o pravém štěstí, o odpovědnosti za ty, které máme rádi.
Z francouzského originálu Le Petit Prince (nakladatelství Gallimard, Paříž, 1946) přeložila Zdeňka Stavinohová, nakladatelství Albatros, Praha, 1994.
místo děje: Na různých planetách a v poušti na Zemi.
charakteristika postav:
Malý princ - mladý, čistý, nevinný, roztomilý, nezkažený, citlivý, věrný, milující, křehký, hodný, upřímný, rozumný, má rád západy slunce a svoji květinu, o kterou se stará
Autor - dospělý, letec, samotářský, snílek
Princova květina - domýšlivá, marnivá
Král - panovačný; myslí si, že je rozumný, potřebuje si dokazovat svou autoritu
Domýšlivec - slyší jenom chválu, samolibý
Pijan - nešťastný, osamělý
Byznysmen - zaměstnaný, vážný, nebaví se o hloupostech, nemá čas, zaneprázdněný, přesný
Lampář - pracovitý, věrný příkazu
Zeměpisec - myslí si, že je nejdůležitější na světě
Liška - trochu znuděná, potřebuje přítele
Výhybkář, obchodník - postiženi spěchem a hektických způsobem života na Zemi, který nemá smysl
Autor - dospělý, letec, samotářský, snílek
Princova květina - domýšlivá, marnivá
Král - panovačný; myslí si, že je rozumný, potřebuje si dokazovat svou autoritu
Domýšlivec - slyší jenom chválu, samolibý
Pijan - nešťastný, osamělý
Byznysmen - zaměstnaný, vážný, nebaví se o hloupostech, nemá čas, zaneprázdněný, přesný
Lampář - pracovitý, věrný příkazu
Zeměpisec - myslí si, že je nejdůležitější na světě
Liška - trochu znuděná, potřebuje přítele
Výhybkář, obchodník - postiženi spěchem a hektických způsobem života na Zemi, který nemá smysl
obsah:
Autorovo letadlo mělo poruchu a on přistál v poušti. Setkal se s malým princem, který přišel z jiné planety, a spřátelili se spolu. Malý princ po něm chtěl, aby mu nakreslil beránka. Byl spokojen, když mu letec nakreslil bedničku. Představoval si, že je beránek v bedničce. Princ mu vyprávěl svoje vzpomínky. Odešel ze své malinké planety, na které jsou tři sopky a jediná květina, protože se svou kytkou měl problémy. Navštívil sedm planet. Na první planetě byl král, jenž žil sám a chtěl někomu vládnout. Myslel si, že vládne celému vesmíru. Viděl v princovi svého poddaného. Na druhé planetě žil domýšlivec, který v každém viděl svého obdivovatele. Na třetí planetě žil pijan. Na čtvrté byznysmen, který počítal hvězdy. Myslel si, že mu patří. Na páté planetě žil lampář, který rozsvěcoval a zhasínal lampu. Ale jeho planeta se točila tak rychle, že ji rozsvěcoval nebo zhasínal každou minutu. Na šesté planetě žil zeměpisec, jenž považoval svoji vědu za nejdůležitější, pouze zapisoval do knih a připadal si příliš důležitý na to, aby počítal města, řeky a hory. Čeká na badatele, kteří mu podají zprávu o okolí.
Sedmá planeta, jíž navštívil, byla Země. Setkal se tady s hadem, růžemi a liškou, která se stala jeho přítelkyní, protože si ji ochočil. Díky lišce pochopil, co je to přátelství, a objevil znovu svoji lásku ke své jediné růži, která je na jeho planetě. Setkal se s výhybkářem, který mu řekl, že lidé nevědí, proč jezdí sem a tam vlakem, a navíc tak rychle. Potkal také obchodníka, který vymýšlí pilulky, díky nimž člověk nepotřebuje pít, a tím si spoří čas. Potom se setkal s letcem, který se stal jeho přítelem. Letec opravil své letadlo a našel s malým princem studnu s vodou. Duše malého prince opustila Zemi díky hadu, který ho uštknul. Malý princ nechal na Zemi svoje tělo a vrátil se ke své květině. Letec na něj bude celý život s láskou vzpomínat, obzvlášť, když se podívá na hvězdy.
znaky:
Fiktivní autobiografie, ich-forma, retrospektiva.
myšlenka díla:
Autor chtěl v díle ukázat lásku, upřímnost, lidskost, nezáludnost a opravdovost v postavičce malého prince.
Bohumil Hrabal
Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století se narodil jako nemanželský syn Marie Kiliánové. František Hrabal, pozdější manžel Kiliánové a správce pivovaru v Nymburce, Bohumila adoptoval.
Ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935). Poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal.
V letech 1947 – 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve Sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou).
V roce 1956 se oženil. Jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi. Od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání.
Ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935). Poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal.
V letech 1947 – 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve Sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou).
V roce 1956 se oženil. Jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi. Od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání.
Dílo:
povídky "Ostře sledované vlaky; Taneční hodiny pro starší a pokročilé; Pábitelé; Morytáty a legendy; Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet; Skřivánci na niti; Perlička na dně; Fádní odpoledne; Toto město je ve společné péči obyvatel"
vzpomínkové prózy "Městečko, kde se zastavil čas; Postřižiny; Krasosmutnění; Slavnosti sněženek"
romány "Obsluhoval jsem anglického krále; Něžný barbar"
vrcholné dílo "Příliš hlučná samota"
autobiografická trilogie "Svatby v domě; Vita nuova; Proluky"
filozofické úvahy "Dopisy Dubence (čtyři svazky)"
díla 80. let "Harlequinovy miliony; Kluby poezie; Uragán nad Prahou"
vzpomínkové prózy "Městečko, kde se zastavil čas; Postřižiny; Krasosmutnění; Slavnosti sněženek"
romány "Obsluhoval jsem anglického krále; Něžný barbar"
vrcholné dílo "Příliš hlučná samota"
autobiografická trilogie "Svatby v domě; Vita nuova; Proluky"
filozofické úvahy "Dopisy Dubence (čtyři svazky)"
díla 80. let "Harlequinovy miliony; Kluby poezie; Uragán nad Prahou"
Ostře sledované vlaky
místo a doba děje: V Protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka
hlavní postavy:
Miloš Hrma - výpravčí, mladý, nezkušený, citlivý, lítostivý
Hubička - výpravčí, "donchuán"
Zdenička Svatá - telegrafistka
Viktoria Freie - krásná Rakušanka
Máša - dívka Miloše
Hubička - výpravčí, "donchuán"
Zdenička Svatá - telegrafistka
Viktoria Freie - krásná Rakušanka
Máša - dívka Miloše
znaky: Ich-forma, retrospektiva
myšlenka díla: Kritika fašismu a druhé světové války, která přinesla mnoho škod na lidských životech.
obsah:
Miloš Hrma nastoupí po několika měsících zpět do práce na malou železniční stanici, kde má zatím funkci záškoláka. Během těch měsíců, co byl pryč, se léčil ze svého pokusu o sebevraždu. Když ale opět nastoupí do svého zaměstnání, řeší se tam právě menší incident. Výpravčí Hubička se při noční služně miloval s telegrafistkou Zdeničkou a otiskl jí štábní razítka na zadek, čehož si pak všimla dívčina matka. Tuto událost přijíždí řešit dopravní šéf Slušný, který měl mimochodem povýšit přednostu na dopravního inspektora, ale když ho uviděl, přednosta byl neupravený a celý ušpiněný od svých milovaných holubů. S vyšetřováním mu pomáhá rada Zednicek. Omezování osobní svobody to nakonec být nemohlo, protože Zdenička se přiznala, že to taky chtěla, a tak se rozhodnou, že s Hubičkou zavedou alespoň disciplinární řízení za hanobení němčiny, státního jazyka, protože na razítku byly německé nápisy. Hrma ale vidí v Hubičkovi svůj vzor, který o všem ví a který je statečný.
Stanicí jezdily často ostře sledované vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.
Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne vydat se do Kerska pěšky.
Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal "Mutti", a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem. Poslední co řekl, byla slova vlakvedoucího, který v tento den přivezl zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."
Stanicí jezdily často ostře sledované vlaky, na frontu i z fronty, vozily těžké zbraně, vojáky či utrápená zvířata, kterých bylo Hrmovi strašně líto. Hrma sice Němce jako většina Čechů nenáviděl, ale když viděl pohledy zraněných a utrápených vojáků, uvědomil si, že to jsou také lidé. Když mu ovšem Hubička řekl, že tudy pojede druhý den okolo půlnoci jeden z ostře sledovaných vlaků naložen velkým množstvím zbraní, neváhal Hrma přislíbit Hubičkovi pomoc.
Druhý den za ním na stanici přišla Máša, kvůli které si tehdy podřezal žíly. Byl totiž nešťastný z toho, že selhal při jejich prvním milování. Nyní mu Máša přišla povědět, že se o to budou moci pokusit pozítří znovu. Hrma souhlasil, i když se toho obával. Chtěl si dokázat své mužství, a tak šel za paní přednostovou, aby ho trochu zasvětila do sexuálního života. Ta ho ale pro svůj vysoký věk odmítla. Další příležitost se mu naskytla, když si chtěla jedna dáma koupit jízdenku do Kerska. Na vlak by ale musela čekat až do rána. Když se jí Miloš svěřil se svým problémem, zažije s ní své první milování a žena se poté rozhodne vydat se do Kerska pěšky.
Z tohoto zážitku byl tak strašně moc šťastný, že si byl jist úspěchem při plánované noční protiněmecké akci. Jen byl trochu překvapen, že jindy tak pohodový a silný Hubička je nyní rozrušený, neposedí a vypadá dost bledě. Ale chystaný plán stejně uskuteční. Hubička zařídí zpomalení vlaku chvilkovou červenou na semaforu. Semafor je také místo, kam vylezl Miloš, aby odtud hodil nálož na vlak plný zbraní. To se Hrmovi sice povede, ale z okolní budky ho uvidí německý voják a oba vypálí ze zbraně ve stejnou chvíli. Německý voják je zasažen do břicha, Miloš do ramene. Tato rána způsobí, že Miloš spadne ze semaforu a to kousek od vojáka. Bylo mu jasné, že oba zemřou. Nechtěl se dívat na utrpení svého protivníka, který stále volal "Mutti", a tak do něj Miloš ještě dvakrát střelil. Přemýšlel, že kdyby toho vojáka potkal při jiné příležitosti, byli by možná i přáteli. Hrma zemřel ruku v ruce s Němcem. Poslední co řekl, byla slova vlakvedoucího, který v tento den přivezl zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."
Slavnosti sněženek
místo a doba děje:
Chatová oblast Kersko, asi 70. léta
hlavní postavy:
Celou knihou provází sám autor.
Paní Beníková (krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup)
Paní Beníková (krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup)
pan Metek (šťastný, vyrovnaný, záliba kupovat výhodné věci)
pan Karel (záliba v dobrém jídle, salámech)
pan Franc (uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním)
Leli
pan Lontek
Lothar a Pavel (kamarádi na vozíčku)
pan Janeček (střelec divokého prasete)
jazykové prostředky:
Dlouhá souvětí, hovorový jazyk prostých lidí.
Obsah:
Slavnosti sněženek jsou nádherným průnikem úsměvného života obyvatel chatové osady Kersko nedaleko Prahy (kde žil i sám Hrabal a při psaní se inspiroval skutečnými postavami).
Poklidné žití v tomto lesním světě naruší divoké prase, které místní myslivci nahánějí až do sousedního revíru, kde se jim ho podaří skolit v místní škole přímo na vyučovaní v třídě před tabulí, a tak začne spor mezi dvěma mysliveckými spolky o právo na trofej. I když se nakonec dohodnou a uspořádají společnou hostinu, rivalita je mocná a každou chvíli se dostávají do bizarních konfliktů. Film je proložený "minipříběhy" všech postav, které mají v sobě také nesmírné kouzlo a nostalgii. Pan Leli je posedlý seskupováním všelijakého haraburdí, protože mu je líto nekoupit věc, když je taká levná. Při svých obchodech si dokonce vydraží družku, jíž dostane výměnou za obraz Krajinka v zimním hávu... Pan Franc žije v Kersku s despotickou manželkou a dcerou a snaží se unikat z dosahu jejich řevu tak často, jak se jen dá. Žije tu i pastýř, který vozí svoje kozy na pastvu v autě a hraje jim na klarinet, ješitný akademický malíř a plno dalších postav.
Slavnosti sněženek jsou plné laskavého humoru a zvláštního pokojného smutku.
jiné:
Tato kniha byla filmově zpracována Jiřím Menzelem v roce 1984 podle scénáře, který zpracoval společně se samotným Bohumilem Hrabalem. V hlavních rolích se objevili herci jako Rudolf Hrušínský st., Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Petr Brukner, Jiří Schmitzer a další. Drobnou roli si ve filmu vystřihl i sám Bohumil Hrabal.
S neopakovatelným vypravěčským stylem spisovatele a skvělou profesionální technikou režiséra se tak před vašima očima rozvíjí nostalgická, ale především hluboce lidská freska žánrových příběhů lidí a lidiček žijících v Polabí. Znovu ožívají pan Franc, Leli, rodina hostinského z Hájenky a nezapomenutelný příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem.
Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.
Ve filmu se snoubí poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými.
George Orwell
George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, byl anglický prozaik a esejista.
George Orwell se narodil v rodině koloniálního úředníka. Studoval v Anglii na elitní škole v Etonu. Několik let působil jako policejní úředník v Barmě. V roce 1927 odtud odešel s pocitem spoluviny za koloniální útlak. Od roku 1930 pracoval jako novinář, publikoval pod pseudonymem. Tím se chtěl rozejít s minulostí.
Jako novinář i jako bojovník na straně republikánů se George Orwell účastni španělské občanské války. Za války pracoval pro BBC. Měl hluboké sociální cítění, byl levicového zaměření, ale nikdy nebyl členem žádné politické strany.
George Orwell se narodil v rodině koloniálního úředníka. Studoval v Anglii na elitní škole v Etonu. Několik let působil jako policejní úředník v Barmě. V roce 1927 odtud odešel s pocitem spoluviny za koloniální útlak. Od roku 1930 pracoval jako novinář, publikoval pod pseudonymem. Tím se chtěl rozejít s minulostí.
Jako novinář i jako bojovník na straně republikánů se George Orwell účastni španělské občanské války. Za války pracoval pro BBC. Měl hluboké sociální cítění, byl levicového zaměření, ale nikdy nebyl členem žádné politické strany.
Dílo:
Barmské dny; Na dně v Paříži a Londýně; Farářova dcera; Bože chraň aspidistru; Coming Up for Air; Road to Wigan Pier; Hold Katalánsku; Farma zvířat; 1984
Farma zvířat
doba a místo děje: Na statku v Anglii, čas neurčený
hlavní postavy:
Napoleon - prase, nejchytřejší, ale nejmazanější, podvodník, zrádce, pokrytec, prospěchář
Kuliš - chytré prase, čestný, má dobré nápady
pan Jones - původní majitel farmy, alkoholik
Boxer - kůň, největší dříč, idealista, čestný, pracovitý
Pištík - prase, pravá ruka Napoleona, lhář
Major - inteligentní kanec
Molina - klisna, ráda se parádí mašlemi
Kuliš - chytré prase, čestný, má dobré nápady
pan Jones - původní majitel farmy, alkoholik
Boxer - kůň, největší dříč, idealista, čestný, pracovitý
Pištík - prase, pravá ruka Napoleona, lhář
Major - inteligentní kanec
Molina - klisna, ráda se parádí mašlemi
obsah:
Když Major umíral na Panské farmě v Anglii, svolal si ostatní zvířata a povídal jim o tom, jak je lidé na statku trápí a že musí být revoluce. Revoluce nastala. Zvířata vyhnala z farmy opileckého pana Jonese a s ním všechny ostatní lidi, a prasata coby nejinteligentnější zvířata se zmocnila vedení farmy. Nastalo období Zvířecí farmy a animalismu. Hymnou se stala píseň Zvířata Anglie, jejich heslem věta "čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné". Zvířata stanovila Sedm přikázání, která musí být dodržována. Nejdříve šlo všechno pěkně - zvířata byla svobodná a pracovala skvěle. Jenom Molině se nová politika příliš nelíbila. Stýskalo se jí po tom, jak ji lidé hladili, krmili cukrem a zdobili jí hřívu pentlemi. Proto utíká z farmy k lidem. Dvě nejchytřejší prasata byli Kuliš a Napoleon. Tato dvě prasata se stala vůdci celé farmy. Některá zvířata se naučila číst a trochu psát, ale většina z nich byla velmi hloupá a ochotná poslouchat prasata na slovo. Lidé se snažili získat farmu zpět, ale zvířata je společnými silami porazila. Nejstatečněji ale bojoval Kuliš. Tato slavná bitva dostala název "bitva U Kravína". Zvířecí farma se má stát vzorem pro celé okolí. Prasata plánují například zavést elektřinu. Napoleon s Kulišem se mezi sebou začali hádat. Kuliš chtěl postavit větrný mlýn, ale Napoleon ne. Napoleon vyhnal chudáka Kuliše a poslal na něj divoké psy, které si sám vychoval. Všem ostatním zvířatům napovídal lži a překroutil spoustu věcí. Hloupoučká zvířata mu uvěřila, že Kuliš se spolčil s lidmi a v bitvě U Kravína se zachoval velmi zbaběle. Napoleon rozkázal stavět větrný mlýn a namluvil zvířatům, že větrný mlýn byl původně jeho nápad a Kuliš mu ho ukradl. Zvířata tvrdě pracují. Mlýn je stavěn třikrát. Jednou totiž spadne, podruhé je zničen lidmi. Zvířata mají čím dál horší podmínky k životu, pracují příliš tvrdě a mají nedostatek jídla. Pištík jim předhazuje čísla a statistiky o tom, jak se jejich situace rok od roku lepší, a zvířata mu slepě věří. Prasata zatím obydlují dům pana Jonese. Jsou lenošní jako lidé. Spí v postelích, pijí alkohol a poopravují Sedm přikázání. Změní například to, že všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si ale rovnější, žádné zvíře nesmí pít alkohol přes míru a žádné zvíře nesmí spát v posteli s prostěradly. Vraždí ostatní zvířata. Ta si nechají namluvit, že skutečná znění Sedmi přikázání již zapomněla. Nejoddanější pracovník je kůň boxer, jehož heslem je, že musí pracovat lépe a s chutí. Pracuje ale tolik, že se předře. Nedočká se důchodu, jak mu bylo slíbeno, ale je odvezen na jatka. Zvířata, která umí číst, tohle zjistí, když přijede řeznické auto. Pištík jim ale napovídá, že Boxer byl odvezen do nemocnice autem, které dříve patřilo řezníkovi, ale teď si ho koupil doktor. Prasata se naučí chodit po dvou a mezi ostatními zvířaty prochází s bičem. Začínají spolupracovat s lidmi a přejmenují farmu zpět na Panskou. S lidmi popíjí a hrají karty. Ostatní zvířata sledují, jak se v domě hádají prasata s lidmi a uvědomují si, že je od sebe nedokáží rozeznat. Prasata totiž vypadají jako lidé.
sedm zvířecích přikázání:
- Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel
- Každý, kdo chodí po čtyřech nohách nebo má křídla, je přítel
- Žádné zvíře nebude chodit oblečené
- Žádné zvíře nebude spát v posteli
- Žádné zvíře nebude pít alkohol
- Žádné zvíře nezabije jiné zvíře
- Všechna zvířata jsou si rovna
myšlenka díla:
Na začátku může být sice dobrá myšlenka, ale když se někteří dostanou k moci, ztrácí všechny zásady a snaží se hrát pouze ve svůj prospěch. Jde jim o moc a o majetek, a toho všeho se snaží dosáhnout i "přes mrtvoly". Tím pádem si mění pravidla podle svého. Kritika komunismu a Sovětského svazu, zvláště lidí, kteří jsou u moci a zabíjejí, zneužívají a obelhávají ostatní. Autor předpověděl spoustu událostí v Sovětském svazu a ve východním bloku Evropy.
Havlíček Borovský Karel
Český básník, novinář a politik Karel Havlíček se narodil v roce 1821 v obci Borová / dnešní Havlíčkova Borová/ u Přibyslavi. Karel Havlíček se začal podepisovat podle místa narození – Karel Havlíček Borovský. V dubnu 1848 pracoval jako redaktor Národních novin a v červenci byl zvolen poslancem říšského sněmu. Byl ale více novinářem, než poslancem. Vzdal se poslanecké funkce a plně se věnoval práci redaktora. Díky Havlíčkovi měly Národní noviny velký vliv na české veřejné mínění . Lidé hltali jeho epigramy a satirické popěvky, které měly větší úspěch než projevy politiků.Karel Havlíček Borovský je považován za zakladatele českého politického novinářství. Celý život bojoval proti absolutismu. Získal si velké sympatie českého lidu.
Král Lávra
Král Lávra je vtipným zpracováním staré řecké pověsti od Karla Havlíčka Borovského, které potěší všechny generace. Irský král Lávra je milován svými lidmi, ale má jednu nectnost, holí a stříhá se jen jednou do roka a pokaždé nechá onoho holiče popravit. Tentokrát padne los na Kukulína, ale jeho matka za něj oroduje a král mu udělí milost pod podmínkou, že nikdy nikomu neprozradí, co viděl. Udržet tak velké tajemství je ale pro ubohého mistra holičského přetěžké...
místo děje: Irsko
charakteristika postav:
Král Lávra - hodný, dobromyslný, nechce ukázat světu své oslí uši, aby se nesnížil; přihlouplý
Kukulín - čestný, spravedlivý, diskrétní
Kukulín - čestný, spravedlivý, diskrétní
obsah:
Král Lávra vládl dobře, lidé si ho vážili. Ale každý rok nechal popravit holiče, který ho stříhal. Los padl na Kukulína, syna staré vdovy. Vdova se u krále přimlouvala, aby Kukulína nechal žít. Král se zastyděl a bylo mu jí líto. Kukulín krále ostříhal a slíbil, že nepoví, že má král oslí uši. Tajemství ho tížilo a ničilo, matka mu poradila, ať si zajde pro radu k poustevníkovi. Poustevník Kukulínovi poradil, ať tajemství svěří vrbě. Kukulín tak učinil a ulevilo se mu. Král Lávra pořádal velký bál. Z Čech se na bál vypravili muzikanti, mezi nimi Červíček. Ten ztratil kolík z basy. Místo něj použil větev z vrby, do které Kukulín našeptal tajemství. Na bále, když Červíček hrál, vykřičela basa, že má král oslí uši. Červíček byl vyhozen, ale všichni už tajemství věděli. Král již tedy mohl chodit s nepřikrytou hlavou a lidé si na něj zvykli.
znaky: Příběh vychází ze staré irské pověsti. Veršovaná skladba, sloka: 3 verše; rým ABCBDDB. Personifikace, ironie, alegorie.
myšlenka díla: Výsměch vládě jednoho člověka, omezenosti panovníků. Tolik lidí zemřelo kvůli hlouposti jednoho krále...!
citát z knihy:
Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strunách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
"Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strunách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
"Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"
Herbert George Wells
Herbert George Wells byl prozaik, jehož první díla vycházejí z jeho zájmu o rozvoj vědy, ale současně jsou varováním před nebezpečím, které z toho někdy vyplývá. Zdůrazňuje morální odpovědnost vědců.
Narodil se ve velmi chudé rodině a již od chlapeckých let musel vydělávat. Pracoval jako poslíček, učil se prodavačem, dokonce byl pomocným učitelem.
Po získání stipendia vystudoval přírodní vědy a pracoval ve výzkumné labolatoři. Živil se i žurnalistikou. Byl stoupencem Ch. Darwina a přírodovědce T.H.Huxleyho.
Od poloviny devadesátých let 19. století se H. G. Wells věnoval literární tvorbě.
Narodil se ve velmi chudé rodině a již od chlapeckých let musel vydělávat. Pracoval jako poslíček, učil se prodavačem, dokonce byl pomocným učitelem.
Po získání stipendia vystudoval přírodní vědy a pracoval ve výzkumné labolatoři. Živil se i žurnalistikou. Byl stoupencem Ch. Darwina a přírodovědce T.H.Huxleyho.
Od poloviny devadesátých let 19. století se H. G. Wells věnoval literární tvorbě.
Dílo:
Stroj času (1895); Neviditelný (1897); Válka světů (1898); První lidé na Měsíci (1901); Válka ve vzduchu (1908); Láska a pan Lewisham (1900); Očekávání (1901); Kipps (1905); Moderní utopie (1905); Příběh pana Pollyho (1909); Nový Machiavelli (1911); Svatý teror (1939)
Stroj času
Téma: cestování časem, budoucnost lidské rasy
Kompozice: děj řazen retrospektivně, části odehrávající se v současnosti jsou vyprávěny ve 3.osobě, části vypráví cestovatel sám v ich-formě, členěno do kapitol
Jazykové prostředky: spisovný jazyk, odborná terminologie z oblasti matematiky, fyziky, mechaniky, dlouhé popisné pasáže
Žánr: epické dílo; vědecko-fantastický román
Obsah:
Hlavní hrdiny knihy, bezejmenný stejně jako ostatní postavy, přijde s teorií o čtvrtém rozměru. Kromě délky, šířky a hloubky započítá mezi základní tři dimenze také čas. Vyjde z předpokladu, že pokud se může pohybovat v prostoru, dokáže to také v čase. Po letech usilovného bádání sestrojí stroj času, který mu umožní přesouvat se mezi jednotlivými časovými obdobími. Vydá se do tedy do budoucnosti, přistane v roce 802 701. Když se setkává s následovníky lidské rasy, je velice zklamán. Místo inteligentních, technicky vyspělých bytostí nachází pouze dva typy kreatur: Eloie a Morlocky. Eloiové jsou potomky bohatých vrstev – malí krásní, smyslem jejich života je tančit, zpívat, trhat květiny o nic se nestarají, nic nevytvářejí. Morloci jsou naopak potomky dělníků či sluhů, obývají podzemí, ještě nezapomněli pracovat, vyrábějí tedy pro Eloie oblečení a jiné nezbytnosti. Na zemský povrch vycházejí jenom za tmy a loví Eloie pro maso. Cestovatel navazuje vztahy s přátelštějšími Eloi, zvláště pak z Weenou, kterou zachrání před utopením a ona ho pak pronásleduje na každém kroku, pomáhá mu najít Stroj času, který se ztratil v den, kdy se cestovatel objevil v budoucnosti. Když jsou však jednou v noci přepadeni Morlocky je Weena zabita, cestovatel ji velice lituje, ale nachází svůj stroj času a vydává se zpět do své doby. Předtím však ještě nahlédne dále do budoucnosti, kdy vidí zánik země. Po návratu vypráví svůj příběh vznešené společnosti, která se u něj sešla na večeři, nikdo mu však nevěří. Jeden mladík však pochybuje a tak se druhý den za cestovatelem vrátí a dál se ho vyptává. Cestovatel však nemá čas, připravuje se na další cestu do budoucnosti a žádá mladíka, aby na něj počkal. V epilogu, vyprávěném z pohledu mladíka, je naznačeno, že se cestovatel nikdy nevrátil.
Rozbor:
Stroj času patří k počátkům vědomo-fantastické literatury. Dílo bylo uveřejněno mnohem dříve, než Einstein publikoval svou teorii relativity, ve které existenci časoprostoru de facto potvrdil. Žádná z hlavních postav knihy kromě drobné Eloiky Weeny nemá jméno, všechny jsou označovány pouze povolání nebo společenským postavením (např.: cestovatel, žurnalista, lord, lékař, starosta…). Stejně tak obě dvě rasy potomků lidstva jsou popisovány pouze souhrnně, obecně, aby byly vystiženy jejich vlastnosti jako celku.
Když autor sestavuje stroj času, sní o lidech budoucnosti jako o vyspělých inteligentních bytostech a místo nich nachází tvory přemýšlející na úrovni pětiletých dětí a podivné krvelačné bestie. Zjišťuje, jak špatně se na cestu připravil, nepokládal za důležité vzít si léky nebo předměty potřeby, myslel si, že v budoucnosti budou samozřejmostí a velice se mýlil. Je nucen bránit se větví a zápalkami, improvizovat. Velice často přemýšlí o tom, co zapříčinilo změny v budoucnosti a dochází k názoru, že přílišné pohodlí lidí, najednou už nebylo, co vynalézat, co zlepšovat a tak lidská rasy zlenivěla a najednou není schopná se bránit, tvořit vyvíjet se.
Ostrov doktora Moreaua
Hlavní hrdina, Edward Prendick, muž z vyšších společenských vrstev ztroskotá v oceánu a když již v záchranném člunu téměř umírá, je objeven lodí, na jejíž palubě ho oživuje doktor Montgomery. Loď pluje na nejmenovaný ostrov, na němž Montgomery pracuje. Loď přepravuje různá zvířata a Prendick také poznává groteskního tvora zvířecího vzhledu, zvaného M'ling, který Montgomerymu slouží.
Když připlují k ostrovu, ani kapitán, ani Montgomery Prendicka nechtějí přepravit na pevninu a naopak ho chtějí poslat znovu na moře v záchranném člunu, v němž ho našli. Nakonec se nad ním slitují a berou ho na ostrov, kde Montgomery Prendickovi představuje chladného a precizního muže Dr. Moreaua, který zde provádí jakési výzkumy. Ubytují Prendicka v samostatném pokoji, odděleném od vnitřní části Moreauova domu. Prendick je nesmírně zvědavý na Moreauovy výzkumy, zvláště, když Moreau opatří bez uvedení důvodu dveře do vnitřku domu bytelnými zámky. Pak si vzpomene, že Moreauovo jméno už kdysi slyšel, neboť Moreau býval významným londýnským fyziologem, až do té doby, kdy novináři seznámili veřejnost s jeho hrůznými experimenty na zvířatech.
Následující den Moreau dělá jakýsi pokus na pumě a její zoufalý řev vyžene Prendicka ven do džungle. Na své procházce džunglí narazí na smečku bytostí, které jsou čímsi mezi člověkem a vepřem. Když se vrací do svého obydlí, náhle si uvědomí, že je sledován. Propadá panice, prchá a pak, v zoufalém pokusu o obranu, svého pronásledovatele, monstrózní hybrid mezi zvířetem a člověkem, ochromí. Po návratu klade Montgomerymu mnoho otázek, ale ten je neoblomně uzavřený. Prendick své dotazy vzdává, vezme si něco na spaní a usíná.
Ráno se probouzí se svěží myslí. Zjistí, že vnitřní dveře kdosi zapomněl zamknout a když vejde dovnitř, nalezne jakéhosi humanoida, ležícího v obvazech na stole. Vzápětí je přistižen a vyhnán rozzuřeným Moreauem. Dojde k názoru, že Moreau dělá pokusy na lidech a on má být jeho další obětí. Prchá do džungle, kde se setkává s Opičím mužem, který ho vezme do kolonie podobných napůl lidských a napůl zvířecích bytostí. Jejich vůdce, veliký šedivý tvor, zvaný Mluvčí Zákona, mu začne recitovat podivné litanie, zvané Zákon, které zahrnují zákazy zvířecího chování a chválu Moreaua.
Náhle se v kolonii objevuje Moreau a Prendick opět prchá do džungle. Běží k oceánu, kde se chce raději utopit, než aby na něm Moreau experimentoval. Moreau a Montgomery ho však dopadnou a Moreau mu vysvětlí, že ony bytosti, Zvířecí lidé, jsou zvířata, která Moreau svými experimenty přiblížil k lidem.
Prendick se tedy vrací s Moreauem zpět do domu a Moreau mu líčí, jak se již jedenáct let na ostrově snaží dosáhnout kompletní přeměny zvířete v člověka. Zdá se, že jediným důvodem veškeré bolesti, kterou zvířatům způsobuje, je vědecký zájem. Prendick toto vysvětlení přijímá a zůstává žít na ostrově.
Jednoho dne, při své procházce ostrovem s Montgomerym nalézají z půlky snědenou mrtvolu králíka. Zákaz konzumace masa a krve je však jednou z nejsilnějších částí Zákona a proto jsou Montgomery a Moreau velmi znepokojeni. Moreau svolává shromáždění Zvířecích lidí, na němž je jako porušitel Zákona označen Leopardí muž (ten, který pronásledoval Prendicka při jeho první procházce ostrovem). Leopardí muž prchá, ale když ho celá skupina v jakémsi houští obklíčí, Prendick se nad ním slituje a raději ho zastřelí, aby jej ušetřil utrpení na operačním stole v Moreauově "Domě bolesti". Navíc se Prendick domnívá, že ačkoliv byl Leopardí muž usvědčen z několika porušení Zákona, jakými bylo třeba pití vody ve zvířecí pozici, stíhání člověka (tj. Prendicka) a běhání po čtyřech, tím, kdo je zodpovědný za zabíjení králíků je ve skutečnosti Hyení Vepř, druhý nejnebezpečnější Zvířecí člověk na ostrově. Nicméně své podezření nikomu nesdělí. Moreau zuří, že Prendick Leopardího muže zastřelil, ale v této situaci už nemůže nic dělat.
Jak plyne čas, Prendick vůči zrůdnosti Zvířecích lidí otupí. Z této stagnace je však vytržen, když jednoho dne prchne ze své klece puma a její pronásledování dopadne tak, že se s Moreauem navzájem zabijí. Montgomery se zhroutí a v silné opilosti se rozhodne podělit se o svůj alkohol se Zvířecími lidmi. Prendick se ho pokouší zastavit, ale Montgomery mu hrozí násilím a opouští dům s lahví v ruce. Později v noci slyší Prendick jakýsi rozruch, vyběhne ven a vidí že Montgomery se zřejmě porval s některým ze Zvířecích lidí. Těžce zraněný Montgomery umírá Prendickovi před očima a Prendick se tak stává jediným člověkem na ostrově.
Sotva Montgomery zemře, uvědomí si Prendick jakousi zvláštní záři za sebou a když se obrátí, zjistí, že dům je v plamenech. Uvědomí si, že když vybíhal z domu, převrhl lampu. Nemá ani šanci zachránit jakékoliv zásoby, neboť ty se nacházejí v uzavřené části domu. Pendrick chce utéci z ostrova, ale zjistí, že Montgomery, který chtěl jejich návratu do civilizace zabránit, zničil čluny.
Nesnaží se obsadit prázdný Moreauův trůn, ale začne žít společně se Zvířecími lidmi a po dalších deset měsíců se snaží vybudovat provizorní vor, na němž by mohl ostrov opustit. Jak plyne čas, Zvířecí lidé se čím dál tím více vracejí ke svým původním zvířecím instinktům, začínají lovit králíky, běhat po čtyřech a odcházejí ze svého společného domova do divočiny. Také postupně přestávají brát ohled na Prendickovy rady a nakonec zabijí jeho věrného společníka, M'linga. Naštěstí právě v té době vyplaví moře na pláž člun se dvěma mrtvolami. Prendick odstraní těla, připraví si zásoby a ráno ostrov opouští.
Již po třech dnech je objeven námořní lodí, ale když lidem vypráví svůj příběh, mají ho za blázna. Proto později předstírá, že si na to, co se dělo mezi jeho ztroskotáním a záchranou vůbec nepamatuje. Když se vrátí do Anglie, zjistí, že je zcela neschopen mít kolem sebe další lidi, neboť má neustálý pocit, že jsou to jen Zvířecí lidé, ohrožení možností náhlého a prudkého návratu ke své zvířecí podstatě.
Uzavírá se do samoty, studuje chemii a astronomii a mezi nebeskými tělesy nachází i vniřní mír.
Postavy:
Edward Prendick – vypravěč a hlavní hrdina
Dr. Moreau – skandalizovaný vivisektor, který se ukryl na vzdálený ostrov, aby tam mohl pokračovat ve svých pokusech
Montgomery – Moreauův asistent, lékař
Zvířecí lidé – zvířata, na nichž Moreau experimentoval s cílem přeměnit je v lidské bytosti, patří mezi ně:
M'ling – Montgomeryho sloužící, vytvořený ze psa
Mluvčí Zákona – strážce zákona, kodexu "ne-zvířecího chování, který Zvířecím lidem vnutil Moreau, dohlížející na to, aby jej Zvířecí lidé dodržovali
Leopardí Muž – vytvořený z leoparda, porušující Zákon a obviněný ze zabití a snědení králíka
Hyení Vepř – masožravý hybrid hyeny a prasete, který se po Moreauově smrti stane Prendickovým nepřítelem
Charlotte Brontëová
Charllota, Emily a Anne, literárně nadané sestry pocházející z šesti dětí z rodiny konzervativního a panovačného kaplana. Své krátké životy strávily převážně v zapadlé vesničce Hawort v severní Anglii. Zastávaly názor, v první polovině 19. století naprosto nemyslitelný, že i neprovdaná žena má právo na samostatný život a na práci, která se jí líbí. Romány, které psaly, neměly v čase, kdy žily, obdoby. Byly drsné, realistické a popisovaly bez obalu tehdejší formální společnost.
Otec byl kaplan, proto své dcery poslal studovat do ústavu pro dcery duchovních, který žil z milodarů. Podle toho také samotný ústav vypadal a staral se o své svěřence. Dvě dívky se odtud nevrátily a ostatní odnesly studium podlomeným zdravím i pošramocenou duší. Po roce odloučení od rodiny se zbývající dcery vrátily domů do péče svého otce. Všechen svůj volný čas trávily samy s bratrem v dětském pokoji, kde se plně věnovaly četbě. Dívky byly několikrát nuceny opustit rodinu, aby se ve školách připravily na povolání učitelek a vychovatelek. Již jako děti psaly básně a epické příběhy. Po společném usnesení se rozhodly, že vydají své básně zatím pod mužskými pseudonymy. Avšak společná sbírka prošla zcela nepovšimnuta. Děvčata však neztratila chuť psát a rok nato vydala každá román. Romány Emily a Anne našly vydavatele, ale o Charlottin román neměl nikdo zájem. Charlotta tedy znovu usedla ke stolu a napsala své nejslavnější dílo Jana Eyrová. V roce 1854 se provdala za otcova nástupce faráře Nichollse, avšak jen po roce šťastného manželství následuje své sestry do říše věčného spánku.
Otec byl kaplan, proto své dcery poslal studovat do ústavu pro dcery duchovních, který žil z milodarů. Podle toho také samotný ústav vypadal a staral se o své svěřence. Dvě dívky se odtud nevrátily a ostatní odnesly studium podlomeným zdravím i pošramocenou duší. Po roce odloučení od rodiny se zbývající dcery vrátily domů do péče svého otce. Všechen svůj volný čas trávily samy s bratrem v dětském pokoji, kde se plně věnovaly četbě. Dívky byly několikrát nuceny opustit rodinu, aby se ve školách připravily na povolání učitelek a vychovatelek. Již jako děti psaly básně a epické příběhy. Po společném usnesení se rozhodly, že vydají své básně zatím pod mužskými pseudonymy. Avšak společná sbírka prošla zcela nepovšimnuta. Děvčata však neztratila chuť psát a rok nato vydala každá román. Romány Emily a Anne našly vydavatele, ale o Charlottin román neměl nikdo zájem. Charlotta tedy znovu usedla ke stolu a napsala své nejslavnější dílo Jana Eyrová. V roce 1854 se provdala za otcova nástupce faráře Nichollse, avšak jen po roce šťastného manželství následuje své sestry do říše věčného spánku.
Jana Eyrová
Styl a jazyk díla: Dílo je napsané spisovným jazykem. Je prozaické. Slova zde nejsou náročná na čtení nebo pochopení.
Kompozice: Dílo je psané chronologicky, nepřeskakuje se zde v čase. Kniha je rozdělená na kapitoly.
Místo a čas děje: 30. léta 19. století, internátní škola v Lowoodu, panství Thornfield
Téma: Nešťastné rodinné poměry, tvrdý život v internátní škole, láska.
Hlavní postavy:
Jana Eyrová je sirotek, je vychovávána strýcem a jeho rodinou, ale ne velmi mile; je to silná, vzdělaná žena s nešťastným dětstvím,
paní Reedová je Janina teta, která Janu nevychovávala s velkou láskou
pan Rochestr je bohatý šlechtic, opuštěný, často smutný, také neměl moc šťastný život
paní Fairfaxová – pani domácí na panství pana Orchestra, milá oddaná žena
Bertou Masonová – šílená manželka pana Rochestra
Obsah:
Kompozice: Dílo je psané chronologicky, nepřeskakuje se zde v čase. Kniha je rozdělená na kapitoly.
Místo a čas děje: 30. léta 19. století, internátní škola v Lowoodu, panství Thornfield
Téma: Nešťastné rodinné poměry, tvrdý život v internátní škole, láska.
Hlavní postavy:
Jana Eyrová je sirotek, je vychovávána strýcem a jeho rodinou, ale ne velmi mile; je to silná, vzdělaná žena s nešťastným dětstvím,
paní Reedová je Janina teta, která Janu nevychovávala s velkou láskou
pan Rochestr je bohatý šlechtic, opuštěný, často smutný, také neměl moc šťastný život
paní Fairfaxová – pani domácí na panství pana Orchestra, milá oddaná žena
Bertou Masonová – šílená manželka pana Rochestra
Obsah:
Jana Eyrová je sirotek a žije jako malá u své tety Reedové. Ta jí neustále uráží, nutí k poslušnosti a srovnává se svými dětmi. Jana se vzbouří. Teta, proto Janu umístí do Lowoodského ústavu. Tam je krutý život a Jana, zde přichází o svojí nejlepší přítelkyni, která umírá na tuberkulózu. Jana zůstává v ústavu osm let, dva roky jako učitelka. V 18.ti letech, se stane vychovatelkou malé Adélky na panství Thornfield. Adélka je schovankou pana Orchestra, který je majitelem panství. Jana se s Adélkou brzy spřátelí, ale ráda by poznala pana Orchestra, který na panství moc není. Jednou cestou narazí na pána, kterému se splaší kůň a spadne na zem. Jana mu pomůže a po příchodu do domu zjistí, že je to pan Rochester. Jana nejdříve pana Rochestera nemá moc ráda, zdá se jí nerudný a náladový, ale brzy zjistí, že je to ušlechtilý, milý a vzdělaný muž, který je zklamaný životem. Jana se do pana Rochestera zamiluje, ale bojí se mu to dát najevo. Jana tuší, že Thornfield skrývá tajemství. Panu Rochesterovi také není Jana lhostejná. Pozná, že je to hodná, milá a svědomitá dívka. Rozhodne se Janu požádat o ruku. Jana nabídku přijme i přes věkový rozdíl a rozdílné společenské vrstvy. Když stojí u oltáře, vstoupí do kostela dva muži a svatbu překazí. Pan Rochester, začíná vysvětlovat. Když byl ještě mladý, nabídli mu krásnou ženu, vzal si ji a zjistil, že je šílená a že se tahle nemoc dědí už po generace. Prožil s ní hrozné chvilky, nemohl ji však opustit. Najal služebnou, která se o šílenou ženu stará. Jana je ohromena a na omluvy pana Rochestera nedá. Večer odjíždí tajně a bez rozloučení. Vydává se do neznáma a utratí všechny své peníze. Hladová bloudí krajem, až se jí ujmou dvě dívky, Diana a Marie. Jana si s nimi velice rozumí, i s jejich bratrem. Jana má falešné jméno a pracuje jako vesnická učitelka. Marie, Diana a Jan, jsou zchudlí šlechtici a doufají, že jim strýc odkáže nějaké dědictví. Strýc vše odkáže své neteři, sirotku. Ten sirotek je Jana Eyrová a jen náhodou sourozenci zjistí její pravou totožnost. Jana spravedlivě rozdělí dědictví. Jana ale nikdy nezapomněla na pana Rochestera, a stále ho miluje. Jan Křtitel, nabídne Janě sňatek. Jana váhá.. Nakonec se rozjede na Thonfield. Najde dům rozbořený a spálený. Dozví se, že pan Rochester, žije ve Fernandenu a že dům zapálila jeho šílená žena. Pan Rochester, se ji snažil zachránit. Pan Rochester, je teď úplně slepý a levou ruku má zmrzačenou. Jana se za ním vydá. Jana se provdá za pana Rochestera, narodí se jim syn a panu Rochesterovi, se pomalu navrací zrak.
Jane Austenová
Anglická představitelka rodinného románu. Ve svých dílech zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl jsou obvykle inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí.
Jane Austenová se narodila v Hampshire. Pocházela z osmi sourozenců - šest bratrů a starší sestra Cassandra, která jí byla nejbližší. Studovala krátce v Oxfordu a dále pak v dívčí internátní škole v Berkshire. Můžeme říci, že na tuto dobu získala kvalitní vzdělání. Její další život se až do její smrti nezměnil, byl právě takový, jaký ho zachytila ve svých románech.
Obvyklé společenské zábavy: plesy, návštěvy známých a příbuzných, návštěva Londýna. Nepřekonatelnou ostudou jejího života byla láska, ve které měla smůlu, zůstala neprovdána.
Obvyklé společenské zábavy: plesy, návštěvy známých a příbuzných, návštěva Londýna. Nepřekonatelnou ostudou jejího života byla láska, ve které měla smůlu, zůstala neprovdána.
Rozum a cit
Klasický román o osudech tří sester, které po otcově smrti žijí i se svou matkou z blahovůle vzdáleného příbuzného na jeho panství.
Dvě z dívek jsou ve věku na vdávání, a tak probouzejí zájem mužů ve svém okolí. Na pozadí rodinných večeří, návštěv, dýchánků a výletů se pak odvíjejí dva milostné příběhy s řadou zápletek a nedorozumění. Jak zdrženlivější starší sestra, tak impulzivnější mladší, nejsou ušetřeny zklamání a slz, než se jejich citové problémy šťastně skončí.
Kultivovaný a vtipný vypravěčský styl anglické prozaičky první poloviny 19. století dobře vyniká v kvalitním českém překladu.
Dvě z dívek jsou ve věku na vdávání, a tak probouzejí zájem mužů ve svém okolí. Na pozadí rodinných večeří, návštěv, dýchánků a výletů se pak odvíjejí dva milostné příběhy s řadou zápletek a nedorozumění. Jak zdrženlivější starší sestra, tak impulzivnější mladší, nejsou ušetřeny zklamání a slz, než se jejich citové problémy šťastně skončí.
Kultivovaný a vtipný vypravěčský styl anglické prozaičky první poloviny 19. století dobře vyniká v kvalitním českém překladu.
Rodina Dashwoodových žila v honosném sídle Norland. Ale hned na začátku knihy umírá pan Henry Dashwood, který má z prvního manželství syna a s nynější ženou tři dcery - Elinor, Marianu a Margaret. Pan Dashwood zemře a jeho panství připadne podle zákona synu Johnovi a jeho manželce Fanny. John otci před smrtí slíbil, že se postará o nevlastní matku a sestry.
Původně jim chtěl dát tři tisíce liber, ale manželka s ním dlouho rozmlouvala a zmanipulovala ho natolik, že jim nakonec nedal nic. Paní Dashwoodová se s dcerami neprodleně přestěhovala do Bartonu do zahradního domku, který jí pronajal příbuzný, pan Middleton. Když ještě bydleli v Norlandu, zamilovala se Elinor do bratra Fanny, pana Edwarda, a on zase do ní. Kvůli přestěhování se však odloučili.
Dashwoodovi jsou zváni k panu Middletonovi každý den na večeři, kde se vždy objeví i paní Jenningsová a plukovník Brandon, jenž se zamiluje do Mariany. Ji však neokouzlí, protože je podle ní příliš starý a není dostatečně temperamentní, oproti čemuž ona hodně.
Jednoho dne, kdy Marianu na procházce zastihne déšť, si zvrtne kotník. Zachrání ji Willoughby, který splňuje její ideály - je temperamentní a líbí se jí. Oba se do sebe zamilují. Když už je na spadnutí to, že se jí vyzná ze svých citů, odjede a nehodlá se v blízké době vrátit. Důvodem je, že naštval svou tetu, u níž v Bartonu bydlel.
Plukovník Brandon byl kdysi zamilovaný do dívky jménem Mary, ale poslali ho do armády, a když se vrátil, našel ji v domě pro chudé. Byla těhotná a blízko smrti. Když porodila, slíbil jí, že se o dítě postará. Dcera však zmizela po několika letech, a když ji znovu našel, čekala dítě s Willoughbym, o čemž nikdo nevěděl. Jakmile se to jeho teta dozvěděla, vyhodila ho z domu. Mariana se trápí, a tak ji nerozptýlí ani příjezd Lucy a Charlloty Steelových. Lucy si vyhlídne Elinor a když zjistí, že zná Edwarda Ferrarse, svěří se jí, že je s ním již pět let tajně zasnoubená. To Elinor zdrtí, ale kvůli těžké rodinné situaci na sobě nedá nic znát.
Obě sestry jsou pozvány k paní Jenningsové do Londýna, aby tam nějaký čas pobyly. Mariana to přivítá s nadšením, že uvidí Willoughbyho. Hned co přijedou, napíše mu dopis, ale on se jí dlouhou dobu neozývá. Až ho pojednou potká na plese u Fanny a Johna Dashwoodových, kde ji chladně pozdraví a příliš si jí nevšímá. Napíše mu naštvaný dopis a on jí odepíše, že se omlouvá, jestli v ní vzbudil marné naděje, ale že tím nemyslel nic vážnějšího. Mariana je zdrcená a odmítá jíst. Mezitím se Elinor setkává s Edwardem i Lucy ve stejné společnosti, přičemž je ta situace velmi trapná, jelikož jsou spolu oni tři sami.
Na cestě k dceři paní Jenningsové, kam se sestry vydají s paní Jenningsovou, Mariana onemocní a hrozí nebezpečí, že umře. Když se to dozví Willoughby, navštíví Elinor a zpovídá se jí, že Marianu miluje, i když je ženatý a že se oženil čistě kvůli penězům. Mariana se nakonec uzdraví a začne se vyvíjet její vztah s panem plukovníkem Brandonem. Během toho se rozkřikne, že Edward je zasnoubený s Lucy Steelovou. V tu chvíli se Mariana dozví, že to Elinor věděla a začne ji obdivovat, protože se ovládala a obětovala tím, že na sobě nedala nic znát, aby ostatním nepřidělala starosti. Edward Lucy sice nemiluje, ale hodlá si ji vzít kvůli slibu, který jí dal před lety. Když se to dozví jeho matka, vydědí ho a majetek odkáže jeho bratranci Robertovi. Plukovník Brandon po tom, co se o té situaci dozví, nabídne Edwardovi faru. Ten ji s vděčností přijímá. Lucy se sblíží s panem Robertem a nakonec dá Edwardovi košem a vezme si, v té době již bohatého Roberta. Díky tomu je Edward volný a konečně si může vzít Elinor.
Pýcha a předsudek
Příběh z prostředí vyšších vrstev anglické venkovské společnosti 19. století líčí osudy rodiny Bennetových, jejíž pět dcer na vdávání nutí matku k horečnému shánění ženichů. Hlavní hrdinkou je pak druhorozená Elizabeth, která bojuje o právo sama rozhodnout o svém životě.
bibliografické údaje: Z anglického originálu Pride and Prejudice autorky Jane Austenové přeložila Eva Kondrysová, roku 2003 vydalo nakladatelství Academia; 301 stran.
společenská problematika, prostředí: Děj nás přenese do viktoriánské Anglie na konci 18. století, kdy v kultuře vládne empír. Jsme svědky venkovského, občas i městského života, vztahů mezi různě postavenými lidmi. Hlavní náplní životů tehdejších lidí bylo výhodně se provdat (oženit) a dělat dobrý dojem ve společnosti.
Postavy:
Elizabeth Bennetová - hlavní hrdinka; mladá inteligentní slečna se smyslem pro humor; má chuť se vdávat, ale jen z čisté lásky
Jane Bennetová - sestra Elizabeth; nejstarší dcera; mladá, krásná, inteligentní, dobrosrdečná, avšak naivní
matka Bennetová - hloupá; matka pěti dcer: Jane, Elizabeth, Mary, Kitty a Lydie; snaží se co nejvýhodněji provdat každou ze svých dcer
otec Bennet - moudrý a zásadový muž; nejvíce si rozumí s Elizabeth
pan Darcy - zprvu arogantní sobec, který se posléze vyvine v romantického muže; samozřejmě je krásný a bohatý; velice věrný přítel pana Bingleyho
pan Bingley - mladý a bohatý muž; na první pohled se zamiloval do Jane; lehce se nechal zmanipulovat věrným kamarádem panem Darcym
Jane Bennetová - sestra Elizabeth; nejstarší dcera; mladá, krásná, inteligentní, dobrosrdečná, avšak naivní
matka Bennetová - hloupá; matka pěti dcer: Jane, Elizabeth, Mary, Kitty a Lydie; snaží se co nejvýhodněji provdat každou ze svých dcer
otec Bennet - moudrý a zásadový muž; nejvíce si rozumí s Elizabeth
pan Darcy - zprvu arogantní sobec, který se posléze vyvine v romantického muže; samozřejmě je krásný a bohatý; velice věrný přítel pana Bingleyho
pan Bingley - mladý a bohatý muž; na první pohled se zamiloval do Jane; lehce se nechal zmanipulovat věrným kamarádem panem Darcym
hlavní myšlenka: Autorka odmítá sňatky z rozumu a bez lásky a vysmívá se pošetilosti a marnotratnosti, což jsou typické rysy tehdejší společnosti.
jazyk, žánr: Domácí (rodinný) román, spíše barvité popisné scény než rychlý dějový spád, živé dialogy, zajímavé myšlenky o společnosti či manželství. Překlad bych označila za ucházející (projevuje se krása a zvukomalebnost češtiny, hojnost synonym), dost často se vyskytují zastaralé výrazy (nabíledni). Objevila jsem i pár nepřehlédnutelných překlepů.
Obsah:
Do sousedství rodiny Bennetových přijíždí urozená společnost a matka by ráda, aby si její nejstarší dcera Jane vzala bohatého mladého pana Bingleyho. Ti dva v sobě skutečně najdou zalíbení, ale není jim přáno ze strany jeho sester a přítele Darcyho, kterým se podaří lstí je odloučit a tím zmařit jejich počínající vztah. O druhorozenou dceru Elizabeth zase projevuje zájem chováním i vzhledem odpudivý bratranec Collins (kvůli příbuzenskému majetkovému vyrovnání, nikoli z lásky), ale ona ho navzdory matčině nátlaku odmítá. Naopak se, aniž by si to zprvu přiznala, velmi sblíží s panem Darcym, který jí nejdřív až opovrhuje a uráží, ale zanedlouho se do ní zamiluje a požádá ji o ruku. Liz však dá košem i jemu, neboť si o něm myslí jen to nejhorší. Něco vypozorovala sama a v jejím úsudku ji podpořil i nový přítel Wickham, od něhož vyslechla spoustu špatnosti o Darcym. Nakonec se vše urovná, Elizabeth odhodí předsudky a pozná, že Wickham je ten zlý, když zláká její mladší sestru k útěku s ním a nehodlá si ji vzít. Naopak Darcy se zachová jako pravý kavalír, uvědomí si svou pýchu a i přes nelibost vyšších kruhů znovu požádá Lízu o ruku. Tentokrát ho vyslyší, protože z její nenávisti k němu se postupně zrodila láska. Darcy přispěl i k sňatku Jane s Bingleym.
Jaroslav Havlíček
Jaroslav Havlíček byl prozaik, představitel psychologické prózy v období mezi válkami.
Jaroslav Havlíček se narodil v Jilemnici v rodině učitele. Po obecní škole v rodišti studoval na jičínské reálce a gymnáziu, kde složil maturitu. Po absolvování jednoročního kurzu při obchodní akademii v Chrudimi začal na přání rodičů studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze obchodní vědu.
V roce 1915 musel Jaroslav Havlíček narukovat do armády a po absolvování důstojnické školy v Kadani odešel na frontu. Nejdříve na ruskou, po zranění na italskou. Domů se vrátil počátkem roku 1919.
Po válce pracoval Jaroslav Havlíček v Živnostenské bance a pokoušel se při zaměstnání dokončit vysokou školu. To se mu pro nedostatek času nepodařilo.
Práce v bance a současně literární tvorba Jaroslava Havlíčka velmi vyčerpávaly. Zemřel poměrně mlád v roce 1943 v Praze.Vrozená psychologická vloha umožnila Jaroslavu Havlíčkovi propracovávat psychiky románových postav, zvláště ženských hrdinek a schopnost lyrizovat realistický až naturalistický pohled na skutečnost.
Ačkoli Jaroslav havlíček začínal v polovině 20. let pod vlivem Antala Staška s poezií v časopise Zvon, záhy se natrvalo zaměřil na psychickou prózu se zřejmým vlivem K. M. Čapka Choda. Děj téměř všech jeho povídek a románů se odehrává v maloměstském prostředí, které dobře znal z dětství.
Své povídky publikoval Jaroslav havlíček v řadě časopisů - Cesta, Sever a východ, Lumír aj. Značná část literárního díla Jaroslava Havlíčka zůstala v rukopisech a byla postupně vydávána až po jeho smrti.
Jaroslav Havlíček se narodil v Jilemnici v rodině učitele. Po obecní škole v rodišti studoval na jičínské reálce a gymnáziu, kde složil maturitu. Po absolvování jednoročního kurzu při obchodní akademii v Chrudimi začal na přání rodičů studovat na Českém vysokém učení technickém v Praze obchodní vědu.
V roce 1915 musel Jaroslav Havlíček narukovat do armády a po absolvování důstojnické školy v Kadani odešel na frontu. Nejdříve na ruskou, po zranění na italskou. Domů se vrátil počátkem roku 1919.
Po válce pracoval Jaroslav Havlíček v Živnostenské bance a pokoušel se při zaměstnání dokončit vysokou školu. To se mu pro nedostatek času nepodařilo.
Práce v bance a současně literární tvorba Jaroslava Havlíčka velmi vyčerpávaly. Zemřel poměrně mlád v roce 1943 v Praze.Vrozená psychologická vloha umožnila Jaroslavu Havlíčkovi propracovávat psychiky románových postav, zvláště ženských hrdinek a schopnost lyrizovat realistický až naturalistický pohled na skutečnost.
Ačkoli Jaroslav havlíček začínal v polovině 20. let pod vlivem Antala Staška s poezií v časopise Zvon, záhy se natrvalo zaměřil na psychickou prózu se zřejmým vlivem K. M. Čapka Choda. Děj téměř všech jeho povídek a románů se odehrává v maloměstském prostředí, které dobře znal z dětství.
Své povídky publikoval Jaroslav havlíček v řadě časopisů - Cesta, Sever a východ, Lumír aj. Značná část literárního díla Jaroslava Havlíčka zůstala v rukopisech a byla postupně vydávána až po jeho smrti.
Petrolejové lampy
Petrolejové lampy je psychologický román českého spisovatele Jaroslava Havlíčka. Nejprve vydán pod názvem Vyprahlé touhy v roce 1935 a později přepracován a posmrtně vydán v roce 1944 konečně jako Petrolejové lampy. Román je první ze čtyř, které Havlíček za svého života dokončil a měl se stát základem obsáhlejšího cyklu věnovaného osobnosti Štěpky a jeho rodné Jilemnici. Vzhledem k zamýšlenému plánu stihl původní román pouze přepracovat a napsat torzo Vlčí kůže.
Příběh je zaměřen na Štěpku Kiliánovou, dceru bohatého zednického mistra a selky z vejrychovského statku, která žije na izolovaném maloměstě přelomu 19. a 20. století. Její osud se spojí s jejím vysněným mužem, bratrancem Pavlem Malinou, důstojníkem u rakousko-uherské armády, ze kterého se stal během služby syfilitik, u kterého začne postupovat paralýza. Autor sleduje přerod z městské paničky v těžce pracující selku, která se navíc musí starat o umírajícího manžela.
Lampy svítí a prostírá se
V první, nejrozsáhlejší části autor nejprve představuje situaci Jilemnice, její pověsti, její charakter malého tkalcovského, a nutno dodat, poněkud izolovaného města. Autor se zde představuje jako vypravěč – takového příběhu, který zažil ve svém útlém dětství, nicméně je o něm zpraven z hlubších zdrojů, může proto vstupovat s vysvětlujícím komentářem.
Příběh se zaměřuje na dvě rodiny: rodinu stavitele Kiliána, který se do města přistěhoval, výhodně se oženil s bohatou selkou Annou Malinovou, začal stavět a vytvořil si jisté renomé usedlého měšťáka. Druhá je sedlácká rodina Malinů na Vejrychovsku, u které autor dobře osvědčil znalost pověstí, kde popisuje známou pověst o zemanovi Vejrychovi, který zde seděl během třicetileté války a údajně se zabýval černou magií. Také je fiktivně popsáno, jak čeledín Antonín Malina, otec Jana a Pavla, získal statek poté, co se původní majitel pomátl a svoje peníze rozházel po lese.
Kilánovým se v roce 1870 během prusko-francouzské války narodí dcera Štěpánka, Štěpka. Z té začne vyrůstat poněkud hřmotná a nesympatická dívka, která se jen těžce zařazuje do konvenčních mantinelů maloměstského života. Proto se utíká na Vejrychovsko ke svému strýci a bratrancům a kde tráví většinu času. Postupem času se ze staršího bratrance Jana stává sedlák a Pavel odjíždí na učení. Štěpka objeví talent u divadla, vypomáhá doma, ale není o ni zájem ze strany ženichů.
Pavel zběhl na kadetní školu a když se jednou vrátí domů dojde k jistému milostnému vzplanutí mezi ním a Štěpkou. Ze strany Pavla je to pouze vypočítavost. Na Vejrychovsku se začne ukazovat, že vojenská kariéra je příliš nákladná a statek začíná postupně upadat.
V 90. letech o Štěpku stále není zájem (objevují se přechodné známosti, ale nic vážného), ale také nastupuje nová generace mladých, kteří obnovují zájem o divadlo, kde Štěpka znovu září. Jilemnicí projíždí první parní lokomotiva. Zároveň ovšem ve slušné společnosti upadá, protože začíná nepokrytě nadbíhat mužům, někdy i s pohnutou minulostí. První část končí příjezdem Pavla na silvestrovské slavnosti konce roku 1899, dobou vypuknutí druhé búrské války.
Sytý u stolu
V druhé části se začíná děj zintenzivňovat. Začíná popisem vztahu hejtmana Pavla k usedlému maloměstu – vysmívá se mu. Zároveň se ukazuje, že Vejrychovsko je téměř na buben (to je také jeden z důvodů proč byl Pavel penzionován). Antonín a Jan se Pavla dívají jako na člověka, na kterého celou dobu dřeli a teď je přivedl na mizinu. Pavel proto přijde na nápad vzít si bohatou Štěpku – tato svatba má mít charakter obchodu výhodného pro všechny.
Po určitých peripetiích je na tento obchod všestranně přistoupeno. Vejrychovsko je rozděleno na dvě části – jedna část pro Jana a druhá pro novomanžele. Je postaven panský dům. Dochází k určitému porozumění mezi měšťákem Kiliánem a sedlákem Malinou.
Po svatbě se ovšem ukazuje, že hejtman Pavel si z vojny přivezl ještě něco, co zabraňuje Pavlovi mít se Štěpkou dítě. Vztah se začíná rozpadat. Ze Štěpky se stává selka, která ztrácí o manžela zájem. Ubíhají roky.
Až po době se ukazuje, že to něco je syfilis, které u šviháckého důstojníka způsobuje progresivní paralýzu. Je na manželku jízlivý, útočný. K provalení tohoto problému dojde poté, kdy Pavel doprovází Štěpku ke Kiliánovým pěšky na návštěvu: směšně kulhající Pavel se musí opírat o Štěpku, čemuž přihlíží celé město, které tuto dvojici šmahem odsoudí z morálního hlediska. Z Pavla se stane pro děti „skákavý hejtman“.
Lampy zhasínají
Třetí část začíná úmrtím stavitele Kiliána, které Pavlovi připomíná blízkost smrti. Štěpka tráví většinu času u své nemocné matky v Jilemnici a paralyzovaný manžel je izolován na statku, kde se o něho odmítá starat i služebnictvo kvůli nepředvídatelnému chování. Posléze Pavel ze samoty nasedne na kočár a odjede přes Hrabačov až k vrcholku Kokrháči. Štěpka ho jde hledat: najde ho v horách tam, kde nejspíš chtěl spáchat sebevraždu, ale nedokázal to. Štěpka ho s vypětím sil snese dolů, ale syfilis napadl mozek, což ještě podpořilo jeho zákeřné povahové vlastnosti. Štěpčina matka zemře. Pavlův bratr Jan se rozhodne odvézt ho do pražského blázince, kde Pavel na počátku rusko-japonské války v roce 1904 zemře.
Román končí smířením Antonína, Jana a Štěpky. Autorem je naznačeno, že Jan požádá Štěpku o ruku, což se také ve Vlčí kůži stane.
Karel Čapek
Karel Čapek, příslušník literární generace, která dozrála v letech první světové války, se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Pocházel z rodiny lékaře jako nejmladší ze tří dětí. Bratr Josef vynikl jako malíř a spisovatel, sestra Helena kromě několika próz je autorkou vzpomínkové knihy Moji milí bratři (1962).
Karel Čapek byl žurnalistou, prozaikem, dramatikem, překladatelem a kritikem, autorem knih pro děti. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a Brně, maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, studium na FF UK v Praze ukončil v roce 1915 doktorátem.Karel Čapek podnikl řadu cest do zahraničí, z nichž získal podněty pro své cestopisné fejetony a prózy. Byl zvolen prvním předsedou československého PEN-KLUBU.
Ve své vinohradské vile organizoval Karel Čapek přátelské páteční besedy. Ženou Karla Čapka byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.
Čapkovo mnohotvárné a neobyčejně bohaté dílo přervala náhlá smrt. Zemřel 25. prosince 1938 v Praze na zápal plic. Je pochován na Vyšehradě.
Karel Čapek byl žurnalistou, prozaikem, dramatikem, překladatelem a kritikem, autorem knih pro děti. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a Brně, maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze, studium na FF UK v Praze ukončil v roce 1915 doktorátem.Karel Čapek podnikl řadu cest do zahraničí, z nichž získal podněty pro své cestopisné fejetony a prózy. Byl zvolen prvním předsedou československého PEN-KLUBU.
Ve své vinohradské vile organizoval Karel Čapek přátelské páteční besedy. Ženou Karla Čapka byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.
Čapkovo mnohotvárné a neobyčejně bohaté dílo přervala náhlá smrt. Zemřel 25. prosince 1938 v Praze na zápal plic. Je pochován na Vyšehradě.
dílo:
povídky "Boží muka; Trapné povídky; Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy"
hry "Loupežník; R. U. R.; Ze života hmyzu (spolupráce s J. Čapkem)"
překlady "Francouzská poezie moderní doby"
romány "Továrna na absolutno; Krakatit; Válka s mloky; První parta; Život a dílo skladatele Foltýna (nedokončeno)"
drama "Věc Makropulos; Bílá nemoc; Matka; Lásky hra osudná"
cestopisné fejetony "Italské listy; Anglické listy; Výlet do Španěl; Obrázky z Holandska; Cesta na sever"
románová noetická trilogie "Hordubal; Povětroň; Obyčejný život"
pro děti "Dášeňka čili život štěněte; Devatero pohádek (spolupráce s J. Čapkem)"
sbírky "Krakonošova zahrada; Zářivé hlubiny (na obou spolupracoval s J. Čapkem)"
filozofická revue "Adam Stvořitel"
hry "Loupežník; R. U. R.; Ze života hmyzu (spolupráce s J. Čapkem)"
překlady "Francouzská poezie moderní doby"
romány "Továrna na absolutno; Krakatit; Válka s mloky; První parta; Život a dílo skladatele Foltýna (nedokončeno)"
drama "Věc Makropulos; Bílá nemoc; Matka; Lásky hra osudná"
cestopisné fejetony "Italské listy; Anglické listy; Výlet do Španěl; Obrázky z Holandska; Cesta na sever"
románová noetická trilogie "Hordubal; Povětroň; Obyčejný život"
pro děti "Dášeňka čili život štěněte; Devatero pohádek (spolupráce s J. Čapkem)"
sbírky "Krakonošova zahrada; Zářivé hlubiny (na obou spolupracoval s J. Čapkem)"
filozofická revue "Adam Stvořitel"
Válka s mloky
hlavní postavy:
kapitán J. van Toch
G.H.Bondy - kapitán průmyslu
pan Povondra - jeho vrátný
mloci = mořský čert, ještěrka, Tapa Boys, salamandři, ...
G.H.Bondy - kapitán průmyslu
pan Povondra - jeho vrátný
mloci = mořský čert, ještěrka, Tapa Boys, salamandři, ...
obsah:
Kniha první - Andrias Scheuchzeri
Kapitán J. van Toch (syn krupaře z Jevíčka) objevil na jednom tichomořském ostrůvku Tana Mosa zvláštní druh mloků, kteří byli velmi učenliví, ale oškliví (mořský čert). Kapitán s nimi obchodoval - vyměňoval nože za perly. Při dovolené v Jevíčku se díky novinářům (Golombek, Valenta) dověděl o G.H.Bondym ("kapitán" našeho průmyslu). Vrátný Povondra ho nejprve nechtěl pustit, ale nakonec ho ohlásil, dostal od Bondyho loď, se kterou mohl mloky přepravovat na jiná pobřeží bohatá na perly. V jedné laguně potkalo pár lidí ještěry, vyfotili je a jednoho zajali. V novinách se o nich začalo psát a začali i odborné studie. Vědci tvrdili, že je to druh mloka. Každý jim ale říkal jinak. Jeden se dostal do anglického ZOO, kde se stal velkou atrakcí. Uměl totiž mluvit, číst, ale říká jen to, co slyší bez myšlenkových pochodů. Lidé mu dávali mnoho sladkostí, a tak zemřel na žaludeční a střevní katar. Van Toch také zemře. Hodnota perel je už malá, mloci jsou přemnožení, jsou jich miliony, a tak G.H.Bondy založil Pacifickou exportní společnost, kde pracovali mloci.
Kapitán J. van Toch (syn krupaře z Jevíčka) objevil na jednom tichomořském ostrůvku Tana Mosa zvláštní druh mloků, kteří byli velmi učenliví, ale oškliví (mořský čert). Kapitán s nimi obchodoval - vyměňoval nože za perly. Při dovolené v Jevíčku se díky novinářům (Golombek, Valenta) dověděl o G.H.Bondym ("kapitán" našeho průmyslu). Vrátný Povondra ho nejprve nechtěl pustit, ale nakonec ho ohlásil, dostal od Bondyho loď, se kterou mohl mloky přepravovat na jiná pobřeží bohatá na perly. V jedné laguně potkalo pár lidí ještěry, vyfotili je a jednoho zajali. V novinách se o nich začalo psát a začali i odborné studie. Vědci tvrdili, že je to druh mloka. Každý jim ale říkal jinak. Jeden se dostal do anglického ZOO, kde se stal velkou atrakcí. Uměl totiž mluvit, číst, ale říká jen to, co slyší bez myšlenkových pochodů. Lidé mu dávali mnoho sladkostí, a tak zemřel na žaludeční a střevní katar. Van Toch také zemře. Hodnota perel je už malá, mloci jsou přemnožení, jsou jich miliony, a tak G.H.Bondy založil Pacifickou exportní společnost, kde pracovali mloci.
Kniha druhá - Po stupních civilizace
Pan Povondra sbíral vše o mlocích, články, výstřižky z novin a díky šéfovi i výstřižky ze syndikátu, a to ve všech možných jazycích. Mloci nyní mají vlastní školy, budují hráze a města pod vodou, protože mohou žít jen v mořské vodě, umí několik jazyků a rozšířen je i obchod se všemi kategoriemi mloků. Mloci si osvojují zjednodušenou lidskou civilizaci a sami začínají fungovat také jako kolektiv. Lidstvo jim ochotně dodává vše, co potřebují (potraviny, ocel, třaskaviny) a mloci si postupně vytvořili na dně moře vše, co měli lidé. Pan Povondra byl po 20 let pyšný, že pustil van Tocha ke svému pánovi, protože průmyslová výroba ohromně vzrostla, ale jak zaslechl, že mloci začínají napadat vesnice, znásilňovat dívky, a že díky nim možná vypukne válka, začal toho litovat.
Pan Povondra sbíral vše o mlocích, články, výstřižky z novin a díky šéfovi i výstřižky ze syndikátu, a to ve všech možných jazycích. Mloci nyní mají vlastní školy, budují hráze a města pod vodou, protože mohou žít jen v mořské vodě, umí několik jazyků a rozšířen je i obchod se všemi kategoriemi mloků. Mloci si osvojují zjednodušenou lidskou civilizaci a sami začínají fungovat také jako kolektiv. Lidstvo jim ochotně dodává vše, co potřebují (potraviny, ocel, třaskaviny) a mloci si postupně vytvořili na dně moře vše, co měli lidé. Pan Povondra byl po 20 let pyšný, že pustil van Tocha ke svému pánovi, protože průmyslová výroba ohromně vzrostla, ale jak zaslechl, že mloci začínají napadat vesnice, znásilňovat dívky, a že díky nim možná vypukne válka, začal toho litovat.
Kniha třetí - Válka s mloky
Mloci se začínají množit. Poprvé zasáhli na Kokosových ostrovech, kde zabili krom jednoho celou pirátskou posádku. V Normandii zase zabíjeli lidi a psi, kteří střežili jablka a vejce. Mloci měli obrovskou moc, měli i zbraně a granáty. Způsobili i zemětřesení v Luisianě či Číně. A to vše proto, že lidé potřebují k životu pevninu, naopak přemnožení mloci zase mořské mělčiny. Brzy na to zachytili radioamatéři výzvy Chiefa Salamandra (narážka na Hitlera), který se omlouvá za oběti na životech. Prý potřebují místo, kde mohou žít. Je svolána konference ve Vaduzu v Alpách. Ani ta však nedokáže lidstvo sjednotit ke společné akci. Dojde k válce. Po dvanácti letech boje padla pětina území všech pevnin. Pan Povondra dokonce vidí první mloky i ve Vltavě, z čehož se rozstoná. Do hlubin moře mloci nakladou miny a odpálí je. Další část pevniny je potopena. Mloci se časem rozdělí na dvě skupiny. Jedni působí z Tichého oceánu, druzí z oceánu Atlantického. Vypukne mezi nimi válka o to, kdo je skutečný mlok. Do moře se však dostane žaberní mor a všichni mloci zemřou. Zbylí lidé se mohou vrátit z hor na břehy.
Mloci se začínají množit. Poprvé zasáhli na Kokosových ostrovech, kde zabili krom jednoho celou pirátskou posádku. V Normandii zase zabíjeli lidi a psi, kteří střežili jablka a vejce. Mloci měli obrovskou moc, měli i zbraně a granáty. Způsobili i zemětřesení v Luisianě či Číně. A to vše proto, že lidé potřebují k životu pevninu, naopak přemnožení mloci zase mořské mělčiny. Brzy na to zachytili radioamatéři výzvy Chiefa Salamandra (narážka na Hitlera), který se omlouvá za oběti na životech. Prý potřebují místo, kde mohou žít. Je svolána konference ve Vaduzu v Alpách. Ani ta však nedokáže lidstvo sjednotit ke společné akci. Dojde k válce. Po dvanácti letech boje padla pětina území všech pevnin. Pan Povondra dokonce vidí první mloky i ve Vltavě, z čehož se rozstoná. Do hlubin moře mloci nakladou miny a odpálí je. Další část pevniny je potopena. Mloci se časem rozdělí na dvě skupiny. Jedni působí z Tichého oceánu, druzí z oceánu Atlantického. Vypukne mezi nimi válka o to, kdo je skutečný mlok. Do moře se však dostane žaberní mor a všichni mloci zemřou. Zbylí lidé se mohou vrátit z hor na břehy.
Karel Jaromír Erben
Český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista, sběratel lidové tvorby – tím vším byl Karel Jaromír Erben , narozený 7.11.1811 v Miletíně v rodině s řemeslnickou a písmáckou tradicí. Po vystudování gymnázia v Hradci Králové studoval právnickou fakultu v Praze. Na studie si vydělával výukou hudby. Vedle práce archiváře, která byla velmi náročná, se Erben věnoval vědecké práci. Byl spolutvůrcem Riegrova Slovníku naučného, který byl naší první encyklopedií. Slovník obsahoval termíny z těchto oborů: slavistika, gramatika, historie, slovanská a germánská mytologie a bájesloví.
Erben byl znám tím, že hrdinové jeho literárních prací se nebouří proti trestu a nestojí proti společnosti. Trest je pro ně samozřejmým po každém provinění. Naproti tomu hrdinové K.H.Máchy viní za všechnu špatnost jedince společnost. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.
Erben byl znám tím, že hrdinové jeho literárních prací se nebouří proti trestu a nestojí proti společnosti. Trest je pro ně samozřejmým po každém provinění. Naproti tomu hrdinové K.H.Máchy viní za všechnu špatnost jedince společnost. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.
Kytice
celková charakteristika:
Sbírka básní povětšinou se zabývajících otázkou zločinu a odplaty. Básně jsou motivovány legendami a bájemi vyskytujícími se na našem území. Skládá se ze třinácti Pověstí národních a sedmnácti Písní. Mnoho z těchto básní má buď vlastenecký ráz, nebo zde vítězí morálka, spravedlnost a k tomu vždy trest, většinou hodně přehnaný za provedený prohřešek.
obsah a kompozice:
Kytice
Má vlastenecký ráz. Vypráví o matce, která zemřela, neodešla však navždy a vrátila se v podobě mateřídoušky. Erben pak přirovnává tuto milující matku ke své vlasti.
Má vlastenecký ráz. Vypráví o matce, která zemřela, neodešla však navždy a vrátila se v podobě mateřídoušky. Erben pak přirovnává tuto milující matku ke své vlasti.
Poklad
Vypráví o ženě, která na Velký pátek objeví poklad a pro samé zlato, které si odnáší domů, zapomene v jeskyni s pokladem dítě. Vchod se uzavře, všechny poklady se promění v kamení a dítě tam zůstane zavřené. Žena celý rok truchlí, ale po roce tam najde své dítě zdravé a živé.
Vypráví o ženě, která na Velký pátek objeví poklad a pro samé zlato, které si odnáší domů, zapomene v jeskyni s pokladem dítě. Vchod se uzavře, všechny poklady se promění v kamení a dítě tam zůstane zavřené. Žena celý rok truchlí, ale po roce tam najde své dítě zdravé a živé.
Svatební košile
Mladá dívka se modlí za svého milého, který šel na vojnu a už dlouho ho neviděla, nakonec se on objeví a že má jít dívka s ním. Ta sebere jen svatební košile, co ušila a jde. Dostanou se až na hřbitov, kde dívka zjistí, že její milý je už mrtvý a sama se zavře do kostelíka uprostřed hřbitova. Milenec se ji snaží dostat ven s pomocí mrtvého v kostelíku, díky dívčině modlitbám se to však nepovede. Ráno najde všechny košile roztrhané na všech křížích hřbitova.
Mladá dívka se modlí za svého milého, který šel na vojnu a už dlouho ho neviděla, nakonec se on objeví a že má jít dívka s ním. Ta sebere jen svatební košile, co ušila a jde. Dostanou se až na hřbitov, kde dívka zjistí, že její milý je už mrtvý a sama se zavře do kostelíka uprostřed hřbitova. Milenec se ji snaží dostat ven s pomocí mrtvého v kostelíku, díky dívčině modlitbám se to však nepovede. Ráno najde všechny košile roztrhané na všech křížích hřbitova.
Polednice
Žena zaměstnaná prací okolo plotny se rozzlobí na své dítě, které pořád jen křičí a zavolá na něj Polednici. Ta k jejímu údivu přijde a snaží se jí dítě vzít. Matka ho tak tiskne k sobě před Polednicí, až ho udusí.
Žena zaměstnaná prací okolo plotny se rozzlobí na své dítě, které pořád jen křičí a zavolá na něj Polednici. Ta k jejímu údivu přijde a snaží se jí dítě vzít. Matka ho tak tiskne k sobě před Polednicí, až ho udusí.
Zlatý kolovrat
Postavy:
Král - pán, který se zamiluje do Dory a chce si ji vzít
Dora - dívka, která žije se svou nevlastní matkou a sestrou. Zamiluje se do ní král
Macecha - prospěchářská stařena snažící se protlačit na výsluní svou vlastní dceru
Nevlastní sestra - hloupá a marnivá dívka, která se rozhoduje podle matčiných přání
Stařeček - nekromancer a zachránce Dory
Pachole - prostředník mezi hodným stařečkem a zlou a marnivou Dorčinou sestrou
Postavy:
Král - pán, který se zamiluje do Dory a chce si ji vzít
Dora - dívka, která žije se svou nevlastní matkou a sestrou. Zamiluje se do ní král
Macecha - prospěchářská stařena snažící se protlačit na výsluní svou vlastní dceru
Nevlastní sestra - hloupá a marnivá dívka, která se rozhoduje podle matčiných přání
Stařeček - nekromancer a zachránce Dory
Pachole - prostředník mezi hodným stařečkem a zlou a marnivou Dorčinou sestrou
Král jede svou zemí a potká dívku, do níž se zamiluje. Druhý den jede požádat její macechu o svolení k svatbě. Ta souhlasí s tím, že mu Doru na hrad přivede. Vypraví se s ní i se svou vlastní dcerou, cestou však Doru zabijí a useknou jí "hnáty", vypíchnou oči a oboje si vezmou s sebou, aby ji nikdo nemohl oživit. Král si myslí, že převlečená žena je Dora, ačkoli je to její nevlastní sestra, a tak se s ní ožení.
Dorku mezitím najde stařeček a vyšle pachole na zámek, aby prodalo zlatý kolovrat, přeslici a kuželík za nohy, ruce a oči. Macecha i její dcera byly tak marnivé, že si vše koupily. Když se vrátil král domů, chtěl, aby mu žena zapředla na zlatý kolovrat. Ten však začal zpívat pravdu, jak to bylo s Dorou. Král se ihned rozjel hledat svou Dorničku, kterou mezitím už stařeček vyléčil. Vzal si ji za ženu a žili šťastně až do smrti, avšak macecha se svou dcerou dopadly hůře. Roztrhali je vlci a stalo se jim v podstatě to samé, co prve udělaly Doře. Taková byla odplata za jejich hrozný čin.
Dorku mezitím najde stařeček a vyšle pachole na zámek, aby prodalo zlatý kolovrat, přeslici a kuželík za nohy, ruce a oči. Macecha i její dcera byly tak marnivé, že si vše koupily. Když se vrátil král domů, chtěl, aby mu žena zapředla na zlatý kolovrat. Ten však začal zpívat pravdu, jak to bylo s Dorou. Král se ihned rozjel hledat svou Dorničku, kterou mezitím už stařeček vyléčil. Vzal si ji za ženu a žili šťastně až do smrti, avšak macecha se svou dcerou dopadly hůře. Roztrhali je vlci a stalo se jim v podstatě to samé, co prve udělaly Doře. Taková byla odplata za jejich hrozný čin.
Štedrý den
Podle lidových pověr a tradic. Dvě dívky pokoušejí na Štědrý den osud, jdou si vysekat díru do ledu a koukají, co jim budoucnost přichystá. Jedna tam vidí myslivce, druhá svou smrt a do roka se tak opravdu stane.
Podle lidových pověr a tradic. Dvě dívky pokoušejí na Štědrý den osud, jdou si vysekat díru do ledu a koukají, co jim budoucnost přichystá. Jedna tam vidí myslivce, druhá svou smrt a do roka se tak opravdu stane.
Holoubek
O vdově, která se krátký čas po pohřbu svého manžela znovu vdá, avšak neustále jí našeptává svědomí (v podobě holoubka), že měla za manžela truchlit. Dojde to tak daleko, že se utopí. Pak nemá ani žádného hrobu.
O vdově, která se krátký čas po pohřbu svého manžela znovu vdá, avšak neustále jí našeptává svědomí (v podobě holoubka), že měla za manžela truchlit. Dojde to tak daleko, že se utopí. Pak nemá ani žádného hrobu.
Záhořovo lože
Složitá báseň. O poutníkovi, který přivede na správnou cestu zlého lupiče a vraha, protože se vypravil do pekla a viděl tam nejhorší mučidlo, jaké kdy bylo, a to Záhořovo lože. Loupežník se zhrozí, protože on sám je Záhoř. Poutník mu poručí se kát a sedět u velikého dubu, než pro něj znovu přijde. To se stane o devadesát let později, z poutníka je stařičký muž a Záhoř u dubu klečí už tak dlouho, že vypadá jako pařez. Poutník přinese Záhořovi odpuštění a oba pak zemřou.
Složitá báseň. O poutníkovi, který přivede na správnou cestu zlého lupiče a vraha, protože se vypravil do pekla a viděl tam nejhorší mučidlo, jaké kdy bylo, a to Záhořovo lože. Loupežník se zhrozí, protože on sám je Záhoř. Poutník mu poručí se kát a sedět u velikého dubu, než pro něj znovu přijde. To se stane o devadesát let později, z poutníka je stařičký muž a Záhoř u dubu klečí už tak dlouho, že vypadá jako pařez. Poutník přinese Záhořovi odpuštění a oba pak zemřou.
Vodník
O mladé dívce, co neuposlechla matčinu radu a vydala se k jezeru, kde ji stáhl pod vodu vodník a udělal z ní svou nevěstu. Dívka mu porodila syna, ale chtěla se podívat za svou matkou. Vodník jí to povolil, avšak si nechal u sebe její dítě, aby měl jistotu, že se vrátí. Matka ji ale přesvědčila, že to dělat nemá a když vodník dotíral na chaloupku, jen ji zabednila. Vodník se snažil dostat svou ženu zpět, ale ta nemohla jít. Nakonec zabil jejich dítě a pohodil ho u dveří. Matka sice svou dceru ubránila, ale ta se z toho zbláznila.
O mladé dívce, co neuposlechla matčinu radu a vydala se k jezeru, kde ji stáhl pod vodu vodník a udělal z ní svou nevěstu. Dívka mu porodila syna, ale chtěla se podívat za svou matkou. Vodník jí to povolil, avšak si nechal u sebe její dítě, aby měl jistotu, že se vrátí. Matka ji ale přesvědčila, že to dělat nemá a když vodník dotíral na chaloupku, jen ji zabednila. Vodník se snažil dostat svou ženu zpět, ale ta nemohla jít. Nakonec zabil jejich dítě a pohodil ho u dveří. Matka sice svou dceru ubránila, ale ta se z toho zbláznila.
Vrba
O ženě, která v noci spala jako mrtvá. Jejího muže to trápilo, tak se na to šel optat moudré střeny. Ta mu řekla, že je to tím, že je svázána s vrbou u potoka. Muž se rozhodl a šel vrbu podetnout, s ní však nevědomky zabil i svou ženu.
O ženě, která v noci spala jako mrtvá. Jejího muže to trápilo, tak se na to šel optat moudré střeny. Ta mu řekla, že je to tím, že je svázána s vrbou u potoka. Muž se rozhodl a šel vrbu podetnout, s ní však nevědomky zabil i svou ženu.
Lilie
Mrtvá panna je pochována v lese, na jejím hrobě vyroste překrásná bílá lilie, kterou si oblíbí jeden šlechtic a nechá si ji přesadit do své zahrady. V noci se lilie proměňuje v dívku, pán si ji vezme za ženu, mají spolu dítě, ale on musí odjet na službu ke králi a jeho ženu s dítětem hlídá jeho matka. Ta je však nesnáší a oba zabije, syn je po návratu velmi rozhořčený a prokleje svou matku.
Mrtvá panna je pochována v lese, na jejím hrobě vyroste překrásná bílá lilie, kterou si oblíbí jeden šlechtic a nechá si ji přesadit do své zahrady. V noci se lilie proměňuje v dívku, pán si ji vezme za ženu, mají spolu dítě, ale on musí odjet na službu ke králi a jeho ženu s dítětem hlídá jeho matka. Ta je však nesnáší a oba zabije, syn je po návratu velmi rozhořčený a prokleje svou matku.
Dceřina kletba
Dívka zabije své dítě a poví o tom své matce. Ta se jí ptá, co chce dělat a ona že se oběsí. Pak matku prokleje, protože jí dávala moc volnosti.
Dívka zabije své dítě a poví o tom své matce. Ta se jí ptá, co chce dělat a ona že se oběsí. Pak matku prokleje, protože jí dávala moc volnosti.
Veštkyně
Národní obrozenecký ráz. Pojednává o tom, že ač přijdou různé strasti, vždy po nich přijde něco, co naši zemi a národ zachrání.
Národní obrozenecký ráz. Pojednává o tom, že ač přijdou různé strasti, vždy po nich přijde něco, co naši zemi a národ zachrání.
Dále v Písních můžeme ještě najít básně: Sirotkovo lůžko; Večer; První májová noc; Panna a máti; Cizí host; Anděl strážce; Smolný var; Odchod; Sbor při otevření Měšťanské besedy; Perloví vínek; Král duchů; Píseň Illyrův; Svatojánská muška; Zazděná; Tužba dívčí; Ohlas žalmu 45; Ohlas žalmu 140.
Sbírka má 175 stran a byla vydána v roce 1949. Báseň má šest zpěvů. Každá strofa má pět veršů. Jedná se o rým sdružený, avšak na konci je ještě přidaný jeden samostatný verš. Báseň má podobu balady.
jazyk a styl: Celá sbírka má třináct básní, z nichž první Kytice a poslední Věštkyně jsou velmi silně vlastenecky laděny a tematicky velmi pěkně uvádí a ukončují sbírku. Po jazykové stránce je celá sbírka velmi kvalitně zpracovaná. Konkrétně ve Zlatém kolovratu básník využívá archaismů a slov libozvučných i nelibozvučných k dotvoření síly básně i po fonetické stránce.
vliv díla: Pokud vím, tak Kytice ovlivnila mnoho dalších literátů po Erbenovi, hlavně však přispěla k obrození jazyka a nadchnutí lidí pro českou literaturu. Před několika lety byla sbírka filmově zpracována, dle mě velmi šetrně ke knižní předloze, takže mohly vyniknout hlavní Erbenovy myšlenky.
Ladislav Fuks
Ladislav Fuks, autor psychologických próz s estetickým posláním a promyšleně konstruovaných příběhů odhalujících mnohorozměrnost lidského nitra a dějin, se narodil 24. září 1923 v Praze v rodině policejního důstojníka.
Maturoval v roce 1942, po krátkém zaměstnání v pozemkovém úřadu byl nasazen na správu statků do Hodonína. Intenzivně prožíval vpád hitlerovské armády a perzekuci židovských spolužáků.
Po válce vystudoval na FF UK filozofii, psychologii, pedagogiku a dějiny umění. Během studií působil na táborech pro středoškoláky jako vychovatel. Několik let pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem a v Praze.
Podnětná pro Fukse byla práce ve Státní památkové správě – tyto zkušenosti zužitkoval ve svém seriále o hradech a zámcích v časopise Za krásami domova.
Po úspěšném přijetí literárního debutu se věnoval výhradně literatuře.
Pro Fuksovu prózu je typické prostupování reálných událostí sny, iluzemi a halucinacemi, ztvárňujícími lidské nitro zdeformované úzkostí nebo fixní ideou. Jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou problematikou, konfliktem bezbranného lidství s násilím a zlem.
Maturoval v roce 1942, po krátkém zaměstnání v pozemkovém úřadu byl nasazen na správu statků do Hodonína. Intenzivně prožíval vpád hitlerovské armády a perzekuci židovských spolužáků.
Po válce vystudoval na FF UK filozofii, psychologii, pedagogiku a dějiny umění. Během studií působil na táborech pro středoškoláky jako vychovatel. Několik let pracoval v papírnách v Bělé pod Bezdězem a v Praze.
Podnětná pro Fukse byla práce ve Státní památkové správě – tyto zkušenosti zužitkoval ve svém seriále o hradech a zámcích v časopise Za krásami domova.
Po úspěšném přijetí literárního debutu se věnoval výhradně literatuře.
Pro Fuksovu prózu je typické prostupování reálných událostí sny, iluzemi a halucinacemi, ztvárňujícími lidské nitro zdeformované úzkostí nebo fixní ideou. Jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou problematikou, konfliktem bezbranného lidství s násilím a zlem.
Spalovač mrtvol
doba děje: Děj se odehrává v předválečné době, konkrétně roku 1937.
námět: Zachycení postupné přeměny měšťáka pana Kopfrkingla - s automatizovaným způsobem života ke stoupenci fašistické ideologie, k zrádci, udavači a vrahovi své ženy a syna (upozornění na blízkost zla, které je v lidech zakořeněno, stačí málo, aby se ZLO probudilo /alegorie/).
styl, umělecké prostředky: Originální, nápaditý styl, zvláštní náměty i psaná forma (er-forma) - do hlavního děje vstupují zcela neopodstatněné vedlejší postavy, alegorie, grotesknost, posouvání v čase a ději, chytrost a rafinovanost.
hlavní postava:
Karel Kopfrkingl - ženatý, láskyplný, hodný muž, který miluje svou rodinu
vedlejší postavy:
Lakmé (nebeská) - žena pana Kopfrkingla, Židovka, milá, hodná
Zina a Mili - děti Lakmé a pana Kopfrkingla, hodné, poslušné
Wiliam Reinke - Němec, dobrý přítel Karla Kopfrkingla, povyšuje se nad ostatní, manipuluje s lidmi
Zina a Mili - děti Lakmé a pana Kopfrkingla, hodné, poslušné
Wiliam Reinke - Němec, dobrý přítel Karla Kopfrkingla, povyšuje se nad ostatní, manipuluje s lidmi
děj:
Úvodní scéna začíná v ZOO u leoparda - pan Kopfrkingl se svou manželkou a svými dětmi vzpomínají na seznámení.
Pan Kopfrkingl je zarytý abstinent, rád předčítá ze své knihy o Tibetu. Pracuje v krematoriu. Jeho manželka se jmenuje Marie, on jí však oslovuje vznešeně Lakmé. Často jí říká "nebeská". Je to Židovka, mají spolu 2 děti - syna Milliho a dceru Zinu. Jejich sousedem je doktor Battleheim - jeho synovec Jan Battleheim se kamarádí s Millim.
Pan Kopfrkingl rád upozorňuje na "jízdní řád smrti" - je to časový harmonogram spalování. Ve smrti a v mrtvolách si libuje - na pouti svou rodinu vezme do panoptika mrtvol.
Pan Kopfrkingl rád upozorňuje na "jízdní řád smrti" - je to časový harmonogram spalování. Ve smrti a v mrtvolách si libuje - na pouti svou rodinu vezme do panoptika mrtvol.
Má kamaráda, Němce Waltera (Willi), který je zásadně proti Židům. Walter ho nabádá, aby vstoupil do strany, pan Kopfrkingl se nechá přesvědčit a zajde na večírek. I přes jeho zarytou abstinenci se napije sektu, aby se zalíbil. Kopfrkingl čím dál více předhazuje svojí rodině jejich židovství. Synovi Millimu zakazuje, aby se bavil s Janem Battleheimem a Walter odsuzuje jejich rodinu, zesměšňuje Milliho.
Kopfrkinglovi pošlou svoje děti na prázdniny k tetě do Slatiňan. Pan Kopfrkingl toho využije a řekne manželce, že si udělají pěkný večer, ať se obleče do černých svátečních šatů a jde napustit koupel. Tam však svoji manželku oběsí a řekne, že to byla sebevražda.
Pan Kopfrkingl je jmenován do funkce ředitele krematoria. Jeho první žeh v této funkci je žeh Lakmé.
Pan Kopfrkingl je jmenován do funkce ředitele krematoria. Jeho první žeh v této funkci je žeh Lakmé.
Kopfrkingl se bojí, že Milliho nevezmou do německé školy. Vezme ho na procházku, zavítají do cukrárny, koupí mu rakvičku a ukáže prostředí, ve kterém pracuje - krematorium. Ukazuje mu mrtvoly v rakvi, potom vezme železnou tyč a Milliho utluče. Přidá ho do rakve k muži a bezcitně zatluče hřebíky zpátky. Zjevuje se mu Buddha a nabádá ho k vraždění. Vůdce nacistické společnosti ho požádal o to, aby promyslel systém plynových komor.
Se svou dcerou Zinou má stejný plán jako s Millim. Zinu se mu však nepodaří zavraždit.
Se svou dcerou Zinou má stejný plán jako s Millim. Zinu se mu však nepodaří zavraždit.
Oskar Wilde
Anglický spisovatel a dramatik Oskar Wilde se narodil v roce 16.října1854. Byl irského původu.
Od mládí zastával svérázné a radikální názory. Byl živelný, jeho nezkrotné osobnosti nebylo nic cizí. Neviděl v lidech špatné nebo dobré vlastnosti, ale rozděloval je na zábavné a nudné.
Ve společnosti byl Wilde vždy vítán pro svou eleganci a svůj šarm. Jako vynikající vypravěč bavil hosty vymyšlenými příběhy. Byl velmi kreativní a vynikal neuvěřitelnou fantazií. Zapsal se do dějin svým tvrzením: „materiál, který používá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov“. Od jiných spisovatelů se lišil tím, že nechtěl psát někde v koutku a osamocen, jeho tvorba musela okamžitou reakci čtenářů – potlesk a uznání.
Wilde nenapsal mnoho knih, ale v těch, co vytvořil je znát jeho velký talent.
Od mládí zastával svérázné a radikální názory. Byl živelný, jeho nezkrotné osobnosti nebylo nic cizí. Neviděl v lidech špatné nebo dobré vlastnosti, ale rozděloval je na zábavné a nudné.
Ve společnosti byl Wilde vždy vítán pro svou eleganci a svůj šarm. Jako vynikající vypravěč bavil hosty vymyšlenými příběhy. Byl velmi kreativní a vynikal neuvěřitelnou fantazií. Zapsal se do dějin svým tvrzením: „materiál, který používá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov“. Od jiných spisovatelů se lišil tím, že nechtěl psát někde v koutku a osamocen, jeho tvorba musela okamžitou reakci čtenářů – potlesk a uznání.
Wilde nenapsal mnoho knih, ale v těch, co vytvořil je znát jeho velký talent.
Obraz Doriana Graye
Jedná se o rozsahem kratší román, který ale sám autor za román nepovažuje, nýbrž jej označuje jako "esej o dekorativním umění, který je namířen proti surové brutalitě prostoduchého realismu". Poprvé vyšel tento "esej" roku 1890 v časopise Lippincott's Monthly Magazine a ihned vyvolal odmítavé reakce u devadesáti procent anglické populace.
Už sama předmluva je velmi zajímavá - Wilde zde nastiňuje charakter díla a hlavní otázky, jimiž se chce zabývat. Zároveň ale tuší, jakou bouři "Obraz Doriana Graye" vyvolá, a proto se snaží v předmluvě bránit a vyvarovat nesprávnému pochopení jeho díla. Například:
"...Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány. Toť vše.
V žádném umělci není nikdy nic morbidního. Umělec smí vyslovit všechno.
Myšlenka a jazyk jsou umělci nástroji umění. Neřest a ctnost jsou umělci surovinami k umění.
Veškeré umění je zcela neužitečné."
V žádném umělci není nikdy nic morbidního. Umělec smí vyslovit všechno.
Myšlenka a jazyk jsou umělci nástroji umění. Neřest a ctnost jsou umělci surovinami k umění.
Veškeré umění je zcela neužitečné."
místo a doba děje:
Londýn, převážně vyšší společnost, konec 19. Století
hlavní postavy:
Dorian Gray - na pohled krásný, nevinný, uvnitř krutý
Basil Hallward - malíř, který se nechal očarovat Dorianovou krásou
lord Henry Wotton - dobrý přítel Basila Hallwarda i Doriana, oblíbený společník, na všechno má svůj názor
Sibyla Vaneová - 17 let, chudá herečka, zamilovala se do Doriana
James Vane - Sibylin bratr
Alan Campbell - vědec, bývalý Dorianův přítel
Basil Hallward - malíř, který se nechal očarovat Dorianovou krásou
lord Henry Wotton - dobrý přítel Basila Hallwarda i Doriana, oblíbený společník, na všechno má svůj názor
Sibyla Vaneová - 17 let, chudá herečka, zamilovala se do Doriana
James Vane - Sibylin bratr
Alan Campbell - vědec, bývalý Dorianův přítel
obsah:
Basil právě maluje portrét v životní velikosti svého nového mladého přítele, když neočekávaně přichází na návštěvu Henry. Tak začíná přerod čisté duše na zkaženou. Dorian je upoután jeho názory, bezprostředností a "světáctvím", Henry mladíkovou krásou. Přespříliš mu lichotí - Dorian si uvědomí, jak neobyčejně pohledný je, a začíná milovat sám sebe. Nad dokončeným dílem vyjádří spontánní přání, aby obraz stárl za něj, a poněvadž tvář oškliví i konáním zlého, aby i tuto tíhu bral na sebe portrét. Nikdo z přítomných netuší, že byl právě mladík s plátnem do smrti nerozlučně svázán. Dorian pod vlivem lorda Henryho objevuje světské radosti a osvojuje si jeho filozofii. Zoufalého Basila zanedbává, jeho nový přítel je přece o tolik zajímavější! Jednoho dne objeví tajemství obrazu a ze strachu, že jej odhalí ještě někdo další, ho nejprve zahalí závěsem a později odnese na půdu a zamkne. Při návštěvě divadelního představení prudce vzplane k rozkošné herečce Sibyle Vaneové, spíše než ji však miluje její nadpozemský obraz na jevišti. Když dívka tento obraz odhodí kvůli pravé lásce k němu, přestává ho bavit a on ji opustí. Herečka pak páchá sebevraždu. Ubíhá několik let, kdy si Dorian bez následků užívá všeho, čeho se mu zachce. V noci se potuluje "kdovíkde a s kdoví kým" a chová se velice pochybně, ve dne svou nehynoucí krásou okouzluje londýnskou smetánku a nechává se obletovat. Jediné, z čeho má strach, je portrét zamčený na půdě a možnost odhalení, za což obraz bytostně nenávidí. Jednou večer ho před cestou do Paříže navštíví Basil a pln obav o něj započne debatu o tom, co se z Doriana stalo. Ten v afektu a v návalu šílenství ukáže dávnému příteli plátno, které se tak příšerně změnilo. Basil si ani nestačí uvědomit, co to znamená, a Dorian ho ze strachu z prozrazení zabije. To je zatím jeho nejstrašnější čin, který zhyzdí obraz ještě mnohem více. Dorian nemůže spát, ani pořádně žít, nakonec to nevydrží a plátno se svou podobiznou probodne. Když ho naleznou, má v srdci nůž a je starý a ošklivý, zato portrét nad ním září novotou a zobrazuje jeho původní tvář.
hlavní myšlenky: Krása může zkazit a zničit člověka. Láska probouzí ve člověku touhu po dobru a polepšení. Člověk může svým působením jiného úplně přeměnit.
jazyk, žánr: Román s fantastickým námětem, členěn na kapitoly. Barvitá vyjádření, hodně myšlenek a rozumových pochodů, názorů. Často narážky na slavná díla (hodně Shakespearovy hry), umělce - přehledný rejstřík a vysvětlivky v zadní části.
Petr Šabach
Petr Šabach je současný český spisovatel.
Narodil se v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na FF Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii,1988 - 2001 odborný referent Galerie hlavního města Prahy.
Po roce 2001 žije Petr Šabach jako volný spisovatel, přitom vede seminář tvůrčího psaní na Literární akademii J. Škvoreckého. Se ženou žije v pražských Dejvicích.
Časopisecky publikoval Petr Šabach v Mladé frontě, Kmeni, Práci, Tvorbě. Podle jeho literárních předloh natočil režisér Jan Hřebejk úspěšné filmy Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo. Druhý a třetí film vznikly propojením motivů několika knih. Další film podle jeho povídek opět natáčí Jan Hřebejk spolu s Petrem Jarchovským.Od svého debutu Jak potopit Austrálii se Petr Šabach představil jako autor vyhraněného projevu a stylu. Ve svých dílech přímé, dynamicky živé a úsporné pojmenování skutečnosti se zápletkou projevující se situačně, a kterou lze vidět s ironií i s nadsázkou. Některé historky z jeho knih se staly, jiné jsou vymyšlené. Autor sám říká:"Život nepíše povídky s pointama. Nikomu z nás se nestala příhoda, která by se dala hned vyprávět v silvestrovské televizi."
Narodil se v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na FF Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii,1988 - 2001 odborný referent Galerie hlavního města Prahy.
Po roce 2001 žije Petr Šabach jako volný spisovatel, přitom vede seminář tvůrčího psaní na Literární akademii J. Škvoreckého. Se ženou žije v pražských Dejvicích.
Časopisecky publikoval Petr Šabach v Mladé frontě, Kmeni, Práci, Tvorbě. Podle jeho literárních předloh natočil režisér Jan Hřebejk úspěšné filmy Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo. Druhý a třetí film vznikly propojením motivů několika knih. Další film podle jeho povídek opět natáčí Jan Hřebejk spolu s Petrem Jarchovským.Od svého debutu Jak potopit Austrálii se Petr Šabach představil jako autor vyhraněného projevu a stylu. Ve svých dílech přímé, dynamicky živé a úsporné pojmenování skutečnosti se zápletkou projevující se situačně, a kterou lze vidět s ironií i s nadsázkou. Některé historky z jeho knih se staly, jiné jsou vymyšlené. Autor sám říká:"Život nepíše povídky s pointama. Nikomu z nás se nestala příhoda, která by se dala hned vyprávět v silvestrovské televizi."
Opilé banány
Šabach je mistrný pozorovatel a vypravěč - důkazem je i tato jeho humorná kniha, v níž vypráví příběh tří šestnáctiletých kamarádů, kteří se v osmdesátých letech rozhodnou opustit šedivé Československo a vydají se k moři, které je pro ně symbolem svobody.
místo a doba děje: Čechy za dob socialismu
hlavní postavy:
Petr - vypravěč, šestnáctiletý kluk
Břečka - provokatér, šestnáctiletý kluk
Víťa - hluchoněmý hromotluk, bije kluky, kteří se mu posmívají
Jirka Ptáčník - pořád si vymýšlí
Béďa - nevlastní otec Petra, alkoholik, sochař, nenávidí komunisty
Petrova matka - proti komunismu
Fábera - sochař, alkoholik
Daniela - hezká dívka, má problémy s ruštinou
Rozhoň - soudruh, pokrytec
Břečka - provokatér, šestnáctiletý kluk
Víťa - hluchoněmý hromotluk, bije kluky, kteří se mu posmívají
Jirka Ptáčník - pořád si vymýšlí
Béďa - nevlastní otec Petra, alkoholik, sochař, nenávidí komunisty
Petrova matka - proti komunismu
Fábera - sochař, alkoholik
Daniela - hezká dívka, má problémy s ruštinou
Rozhoň - soudruh, pokrytec
obsah:
Tři mladi kluci Petr, Břečka a Víťa žijící v době socialismu touží jet k moři. Plánují si cestu, kradou auto a učí se s ním jezdit, ovšem auto ani nebrzdí a dobře to nedopadá. Chodí do hospod a pijí, dělají různé hlouposti. Kamarádí se taky s Jirkou Ptáčníkem, ale ten si vymýšlí různé příhody, které určitě nikdy neprožil. Petr se zamiluje do Daniely prostřednictvím svého bratrance, jenž mu poví, že Daniela má problémy s ruštinou. Petr ji začne doučovat, ačkoli sám rusky neumí, ale jenom to předstírá. Daniela má ale přítele.
Otčím Béďa nesnáší komunisty a čím víc je nesnáší, tím víc pije. S Fáberou se zmítají mezi sochami, alkoholem a léčebnou. Když se jednou Béďa, Fábera a soudruh profesor Rozhoň opijí, napíší Poselství příštím generacím, které spočívá v nadávání na komunisty. Rozhoň a Fábera si myslí, že Poselství je zabudované ve zdi, ale Béďa si ho schoval doma. Béďa zhotovil sochu maršála Rybalka, za kterou by měl velké peníze. V rádiu Hlas Ameriky promluvila Petrova matka, všichni věděli, že je to velký problém. Béďa odešel. Naštvaný Rozhoň rozbil sochu maršála Rybalka.
Jirka Ptáčník řídil opilý a je souzen. Soudce ale měl pod stolem schovanou láhev alkoholu, která se vykutálela ven, a proto Jirkovi dají nejmenší trest.
Otčím Béďa nesnáší komunisty a čím víc je nesnáší, tím víc pije. S Fáberou se zmítají mezi sochami, alkoholem a léčebnou. Když se jednou Béďa, Fábera a soudruh profesor Rozhoň opijí, napíší Poselství příštím generacím, které spočívá v nadávání na komunisty. Rozhoň a Fábera si myslí, že Poselství je zabudované ve zdi, ale Béďa si ho schoval doma. Béďa zhotovil sochu maršála Rybalka, za kterou by měl velké peníze. V rádiu Hlas Ameriky promluvila Petrova matka, všichni věděli, že je to velký problém. Béďa odešel. Naštvaný Rozhoň rozbil sochu maršála Rybalka.
Jirka Ptáčník řídil opilý a je souzen. Soudce ale měl pod stolem schovanou láhev alkoholu, která se vykutálela ven, a proto Jirkovi dají nejmenší trest.
znaky: Knihou se nechal inspirovat Jan Hřebejk a vznikl film Pupendo.
Remarque Erich Maria
Vlastním jménem Erich Paul Remark, narozen 22. června 1898 v Osnabrücku, zemřel 25. září 1970 v Locarnu. Patřil ke "ztracené generaci" mladých Němců, kteří byli svými učiteli vychováni tak, že se jako studenti dobrovolně přihlásili na jatka první světové války. Ti, kteří se z ní vrátili, poznamenáni na celý život, přizpůsobili se jen těžko novým společenským podmínkám země zdemoralizované prohranou válkou a inflací. Remarque vystřídal mnoho povolání, byl účetním, úředníkem, učitelem, redaktorem atd. V roce 1928 vyšel časopisecky jeho první román Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues), 1929 jako kniha. Stala se pro svůj protiválečný patos světovým úspěchem. Na tento román volně navázala Cesta zpátky (Der Weg zurück, 1931). V roce 1933 spálili nacisté jeho knihy jako pacifistické. V roce 1938 byl Remarque zbaven německého občanství a roku 1939 emigroval do Spojených států. Do své vlasti se už nevrátil a zemřel ve Švýcarsku.
Další díla:
Tři kamarádi (Drei Kameraden), Miluj bližního svého (Liebe deinen Nächsten), Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), Jiskra života (Der Funke Leben), Čas žít, čas umírat (Zeit zu leben, Zeit zu sterben), Černý obelisk (Der schwarze Obelisk), Nebe nezná vyvolených (Der Himmel kennt keine Günstlinge), Noc v Lisabonu (Die Nacht von Lisabon), Stíny v ráji (Schatten im Paradies) a nedokončený román Zaslíbená země (Das gelobte Land). Hrdiny Remarqueových románů jsou většinou mladí lidé, kteří se dostanou do vírů své doby (válka, inflace, emigrace atd.) a snaží se z nich zachránit hodnotu, jíž autor připisuje význam nejvyšší: obyčejný lidský život se všemi strastmi, nadějemi i sny.
Na západní frontě klid
"Jsme opuštění jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni..."
Z německého originálu Im Westen nichts Neues (Propyläen-Verlag, Berlin, 1929) přeložil František Gel, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 172 stran
místo a doba děje: Německo za první světové války, 1916-1918
hlavní postavy:
Pavel Bäumer (Erich Maria Remarque) - vypravěč a hlavní postava, pochází z velmi chudé rodiny
Albert Kropp - bývalý spolužák Pavla
Müller - bývalý spolužák Pavla, "ještě pořád s sebou vláčí učebnice a sní o válečné maturitě, v bubnové palbě šprtá fyzikální poučky"
Leer - bývalý spolužák Pavla, který nosí plnovous a libuje si v děvčatech
František Kemmerich - bývalý spolužák Pavla
Tjaden - největší jedlík, je pro něj snadné unikat z problémů
Haie Westhus
Deterding - sedlák, jenž myslí jen na svou usedlost a na svou ženu
Stanislav Katczinsky - nejstarší, hlava jejich skupiny
Himmelstoss - desátník, v civilu listonoš, šikanuje, zbabělec, primitiv
Albert Kropp - bývalý spolužák Pavla
Müller - bývalý spolužák Pavla, "ještě pořád s sebou vláčí učebnice a sní o válečné maturitě, v bubnové palbě šprtá fyzikální poučky"
Leer - bývalý spolužák Pavla, který nosí plnovous a libuje si v děvčatech
František Kemmerich - bývalý spolužák Pavla
Tjaden - největší jedlík, je pro něj snadné unikat z problémů
Haie Westhus
Deterding - sedlák, jenž myslí jen na svou usedlost a na svou ženu
Stanislav Katczinsky - nejstarší, hlava jejich skupiny
Himmelstoss - desátník, v civilu listonoš, šikanuje, zbabělec, primitiv
obsah:
Pavel a jeho spolužáci ze střední školy šli dobrovolně na vojnu. Jejich učitel Kantorek se v nich snažil vzbudit vlastenecké pocity a odvahu k boji. Nadšení je opouští během desetitýdenního výcviku plného šikanování. Jejich velitel Himmelstoss se snaží dokázat si nad nimi svoji převahu, ale chlapci mu potom vše vrátí. František Kemmerich umírá ve strašlivých bolestech. Do poslední chvíle je s ním Pavel a utěšuje ho, že se uzdraví. Potom jsou chlapci povoláni na frontu. Ve válce jsou nuceni zabíjet nevinné lidi a všechny do jediného se zmocňuje hnus a odpor. Jsou nuceni zabíjet, jinak by byli zabiti. Přežívají v nelidských podmínkách. Vojenská kamarádství vznikají tváří v tvář smrti. Mladí ani ne dvacetiletí chlapci zažívají válečné hrůzy - bombardování, plynové útoky a krvavé boje muže proti muži. Všude mrtví a zmrzačení lidé. Vojáci přežívají v zákopech díky neuvěřitelnému množství drobných náhod. Muži jsou v neustálém ohrožení a Pavlovi kamarádi jeden po druhém umírají. Pavel dostane dovolenou a jede za rodinou. Svoji maminku najde umírat na rakovinu. Přestože nemají sami skoro co jíst, dávají Pavlovi jídlo. Pavel zatajuje před rodiči všechny hrůzy, které zažil a viděl, a tvrdí, že válka není nic hrozného, protože nikdo, kdo válku sám nezažil, ji nemůže pochopit. Pavel se setkává s lidmi, kteří mu vůbec nerozumí, a chtějí slyšet o hrdinských činech a skutcích ve jménu vlasti. Pavel je znechucen. Pavel ví, že už by se mu nikdy nemohlo podařit znovu se zařadit do běžného života. Pavel navštěvuje matku zesnulého Kemmericha a oznamuje jí, že její syn zemřel. Hysterická matka ho nutí přísahat na vlastní život, že František zemřel okamžitě a bez bolestí. Pavel jí lže, protože pravda už nikomu nepomůže. Po dovolené je povolán do výcvikového tábora, kde hlídá zatčené Rusy. Dokonce jim někdy i pomáhá a nosí jim například jídlo. Pavel je vyslán na průzkum terénu. Málem je dopaden Francouzi. Musí být dlouhou dobu schovaný v trychtýři. Zabíjí tam člověka. Pak svého činu velmi lituje, protože muž má ženu a děti atd. Ale když vyleze z trychtýře, hned na muže zapomene. Pavel a Kropp jsou zraněni a pobývají v katolické nemocnici. Kroppovi amputují nohu, chce se zabít. Pavel se vrací na frontu. Leer a Müller jsou mrtví, Deterding utekl a prý ho chytili. Pavlův nejlepší přítel Katczinski je zraněn a umírá. Na konci války umírá i Pavel právě v den, který byl tak tichý, že vrchní velitelství napsalo do zprávy: Na západní frontě klid.
Žánr: německý válečný román
Kompozice díla: Reportážní dokumentárnost, názornost (očité svědectví). Osobní výpověď mladého hrdiny a rozmluvy vojáků.
Jazykové prostředky: Úvahy (ich-forma), závěrečná zpráva o Pavlově smrti (er-forma). Úvodní motto - "Zpráva o generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům". Retrospektiva - vzpomínky vojáka po návratu z bojiště; mozaika epizod (minulost i přítomnost)
hlavní myšlenka: Poukázat na to jak je válka zbytečná a hloupá. Lidé se zabíjí, i když nikdo neví proč. Nikdo nemá důvod zabíjet druhého člověka, ale přesto musí. Generace Remarquea byla ztracená, neznala nic jiného než válku.
Viktor Dyk
Viktor Dyk byl příslušníkem generace buřičů - anarchistů. Byl to básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny.
Dílo, charakteristické slohem strohé symbolické zkratky, uplatnilo svůj ústřední motiv sváru mezi ideálem a skutečností nejdokonaleji v poezii. Jeho tvorba je ovlivněna symbolismem a dekadencí, přejímá romantický náhled na svět, který je založen na rozporu mezi snem a skutečností, konfrontací snů s běžným životem dochází ke zklamání. Vedle romantického motivu se projevuje výrazný individualismus, který je představován odmítáním uznávaných hodnot
Krysař
místo a doba děje: Německé hanzovní město Hammeln, středověk
postavy:
Krysař - tajemný, silná osobnost, opovrhují jím, nemá domov ani rodinu, individualista
Agnes - mladá dívka, zamiluje se do krysaře, ale je zasnoubená s Kristiánem, čeká jeho dítě
Kristián - obyčejný kluk, touží dědit po svém strýci, který vlastní soukenický obchod, miluje Agnes
Sepp Jörgen - hodný a docela pohledný rybář, ale je méně chápavý, věci mu docházejí až další den
Agnes - mladá dívka, zamiluje se do krysaře, ale je zasnoubená s Kristiánem, čeká jeho dítě
Kristián - obyčejný kluk, touží dědit po svém strýci, který vlastní soukenický obchod, miluje Agnes
Sepp Jörgen - hodný a docela pohledný rybář, ale je méně chápavý, věci mu docházejí až další den
Obsah:
V Hammelnu se přemnožily krysy, proto radní povolali krysaře. Ten měl tajemnou píšťalu, pomocí které odváděl krysy do řeky. Při příchodu do města se seznámí s Agnes a zamiluje se do ní, tím pádem se stává zranitelnější. Také Agnes se do krysaře zamiluje, ale je zasnoubená s Kristiánem - myslela, že ho miluje, protože dosud nepoznala lásku. Jednomu o druhém však nedokázala říct. O něco později navíc s Kristiánem otěhotní.
Nad městem se tyčí vrch Koppel, na kterém je propast, jež vede do Sedmihradska. A právě pověst o této zemi se zde odedávna vyprávěla. Je to symbol brány do lepšího světa, v němž není bolest, utrpení, neštěstí.
Krysař vyžene z města všechny krysy a žádá po konšelích odměnu, která byla smluvena na sto rubášů. Konšelé mu ji však odmítají dát - prý nemůže prokázat identitu. Krysař se jim chce pomstít, nakonec se ale rozhodne město kvůli Agnes ušetřit.
Agnes poví krysaři o dítěti a pošle ho pryč. Sama odchází na horu Koppel. Její matka z toho zešílí. Od ní se také krysař dozví o osudu Agnes a rozhodne se, že se městu pomstí za to, že zabili jeho milovanou. Začne hrát na svoji píšťalu - ale ne tak jako dřív, jemně, nyní hraje plným dechem, proto jde za ním celé město. Vede je do propasti. Ve městě zůstane pouze Sepp Jörgen. Vydá se za krysařem až další den, ale jde kolem domu, ve kterém slyší plakat dítě. Vezme ho a jde hledat ženu, která by mu dala napít.
Nad městem se tyčí vrch Koppel, na kterém je propast, jež vede do Sedmihradska. A právě pověst o této zemi se zde odedávna vyprávěla. Je to symbol brány do lepšího světa, v němž není bolest, utrpení, neštěstí.
Krysař vyžene z města všechny krysy a žádá po konšelích odměnu, která byla smluvena na sto rubášů. Konšelé mu ji však odmítají dát - prý nemůže prokázat identitu. Krysař se jim chce pomstít, nakonec se ale rozhodne město kvůli Agnes ušetřit.
Agnes poví krysaři o dítěti a pošle ho pryč. Sama odchází na horu Koppel. Její matka z toho zešílí. Od ní se také krysař dozví o osudu Agnes a rozhodne se, že se městu pomstí za to, že zabili jeho milovanou. Začne hrát na svoji píšťalu - ale ne tak jako dřív, jemně, nyní hraje plným dechem, proto jde za ním celé město. Vede je do propasti. Ve městě zůstane pouze Sepp Jörgen. Vydá se za krysařem až další den, ale jde kolem domu, ve kterém slyší plakat dítě. Vezme ho a jde hledat ženu, která by mu dala napít.
forma:
· er-forma
· přímá i nepřímá charakteristika
· stručné, krátké, jednoduché dialogy
· spisovný jazyk v knižní podobě
· bohatá, náročná slovní zásoba, archaizace textu
· umělecké prostředky - metafory, líčení, přirovnání, symboly, personifikace, opakování, smyslové asociace - lyrizovaná próza
· řečnické otázky
· inverze
· moudré věty - poučení
· dítě - symbol naděje, nového života, nové a lepší společnosti
znaky anarchismu:
· krysař - opovrhuje autoritou, tulák, společnost mu nerozumí a opovrhuje jím
· písňová forma (básně)
· touha po svobodě
· motiv lásky, erotiky
znaky romantismu:
· milostný trojúhelník
· krysař - na okraji společnosti
· motiv vzpoury
Podle této knihy vznikl i muzikál Krysař (Daniel Landa)
William Golding
William Golding pochází z městečka Newquay, nedaleko Cornwallu, z rodiny středoškolského učitele. Ve svém dětství byl ovlivňován svým otcem, který si myslel, že náboženství je už jen přežitek, a proto zastával radikální politické názory. Náš autor však celou tuto výchovu odmítl a začal studovat přírodní vědy na Oxfordské univerzitě. U toho však příliš dlouho nevydržel a přestoupil na anglistiku.
Za studijních let vydal svou první básnickou sbírku. Potom se několik let věnoval herectví a působil dokonce i jako producent. Profesorem v Salisbury se stal ještě před druhou světovou válkou.
V letech 1940-1945 sloužil u námořnictva. Zúčastnil se několika významných bitev, například i invaze do Normandie (1944). Těchto pět let výrazně poznamenalo celou jeho tvorbu. V té době se totiž přesvědčil o tom, že jeho ideály o společnosti jsou zcela mylné. Po válce se opět vrací do Salisbury. Jeho romány mají úspěch, a proto nakonec místo učitele opouští a stává se spisovatelem z povolání.
V roce 1983 se Holding stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu. O pět let později jej královna Alžběta II. povýší do šlechtického stavu. Sir Golding umírá 19. června 1993 v Perranarworthalu.
Za studijních let vydal svou první básnickou sbírku. Potom se několik let věnoval herectví a působil dokonce i jako producent. Profesorem v Salisbury se stal ještě před druhou světovou válkou.
V letech 1940-1945 sloužil u námořnictva. Zúčastnil se několika významných bitev, například i invaze do Normandie (1944). Těchto pět let výrazně poznamenalo celou jeho tvorbu. V té době se totiž přesvědčil o tom, že jeho ideály o společnosti jsou zcela mylné. Po válce se opět vrací do Salisbury. Jeho romány mají úspěch, a proto nakonec místo učitele opouští a stává se spisovatelem z povolání.
V roce 1983 se Holding stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu. O pět let později jej královna Alžběta II. povýší do šlechtického stavu. Sir Golding umírá 19. června 1993 v Perranarworthalu.
Pán much
Již klasický příběh chlapců z britské internátní školy, kteří se ocitnou na opuštěném ostrově. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky?
Dobrodružný alegorický román Pán much - příběh dětí, odehrávající se na neosídleném ostrově. Autorem tohoto příběhu je anglický spisovatel William Golding. První vydání se na pultech objevilo v roce 1954. Na motiv knihy byl natočen film (1. 1963, 2. 1990). Jde zároveň o první a nejznámější román W.Goldinga.
námět: Příběh o chlapcích, kteří ztroskotají na pustém ostrově a snaží se přežít. Rozpor mezi civilizovaností a barbarstvím té doby.
postavy:
Ralph - vypravěč, je odpovědný, duševně a tělesně čistý, rozumný a hlavně inteligentní, jeho cílem je udržet oheň a dostat se z ostrova zpět do civilizace, symbol demokracie
Čuňas - rozumný, někdy až s dospělými nápady, takový moudrý rádce, zosobňuje intelektuála, symbol logiky, inteligence a vědy
Jack - je posedlý absolutní mocí a diktátorstvím, spokojený je, když může někomu vládnout - slepému davu, který udělá vše, co se mu přikáže, symbol totality
Roger - stává se Jackovým nástrojem, dělá za něj některé špinavosti, maska mu pomůže zakrýt stud
Simon - zasněný filosof, nositel morálních idejí, jeho utkvělou představou je, že povinností každého je odhalovat zlo
Dvojčata - poslední věrní Ralphovi, odcházejí jako poslední, a to z Jackova donucení, snaží se Ralphovi poradit
Čuňas - rozumný, někdy až s dospělými nápady, takový moudrý rádce, zosobňuje intelektuála, symbol logiky, inteligence a vědy
Jack - je posedlý absolutní mocí a diktátorstvím, spokojený je, když může někomu vládnout - slepému davu, který udělá vše, co se mu přikáže, symbol totality
Roger - stává se Jackovým nástrojem, dělá za něj některé špinavosti, maska mu pomůže zakrýt stud
Simon - zasněný filosof, nositel morálních idejí, jeho utkvělou představou je, že povinností každého je odhalovat zlo
Dvojčata - poslední věrní Ralphovi, odcházejí jako poslední, a to z Jackova donucení, snaží se Ralphovi poradit
obsah:
Děj je situován do blíže neurčené budoucnosti na opuštěný ostrov, kde havaruje letadlo evakuující žáky anglických soukromých škol po atomovém náletu. Skupina chlapců, kteří neštěstí přežili je svolána Ralphem a tlouštíkem Piggym na shromáždění, kde je Ralph zvolen náčelníkem.
Jack, doprovázený útvarem uniformovaných kůrových zpěváků, si vynutí založení sboru lovců. Náčelníkova snaha zorganizovat život na ostrově (zajistit přístřeší, potravu a udržovat signální oheň) naráží na touhu lovců bavit se, zabíjet a na Jackovo úsilí stát se novým vůdcem.
To vše postupně vede k rozpadu společenství, navíc zneklidňovaného neznámým zvířetem - obludou. I v důsledku tohoto strachu se chlapci přidávají na stranu silnějšího Jacka. V rituálním nadšení nad ulovenou prasnicí, jejíž hlavu Jack obětuje obludě, kluci zavraždí Simona, který se jim chystal oznámit, že obávanou příšerou je padák s mrtvým parašutistou.
Lovci přepadnou Ralphovu skupinu a seberou Piggymu brýle - zdroj ohně. Při výpravě, kterou za nimi zbylí Ralphovi přívrženci podniknou, jeden z Jackových lidí svrhne Piggyho do moře. Chlapec zahyne, zároveň je zničena i lastura, dosavadní symbol práva.
Další dva členové Ralphovy party jsou zajati, Ralphovi samotnému se však podaří utéct a skrývá se. Při honu, který na něj Jack uspořádá, vypukne požár; prchající Ralph na pláži narazí na námořního důstojníka, jehož loď byla přilákána dýmem a který je situací na ostrově zděšen.
Jack, doprovázený útvarem uniformovaných kůrových zpěváků, si vynutí založení sboru lovců. Náčelníkova snaha zorganizovat život na ostrově (zajistit přístřeší, potravu a udržovat signální oheň) naráží na touhu lovců bavit se, zabíjet a na Jackovo úsilí stát se novým vůdcem.
To vše postupně vede k rozpadu společenství, navíc zneklidňovaného neznámým zvířetem - obludou. I v důsledku tohoto strachu se chlapci přidávají na stranu silnějšího Jacka. V rituálním nadšení nad ulovenou prasnicí, jejíž hlavu Jack obětuje obludě, kluci zavraždí Simona, který se jim chystal oznámit, že obávanou příšerou je padák s mrtvým parašutistou.
Lovci přepadnou Ralphovu skupinu a seberou Piggymu brýle - zdroj ohně. Při výpravě, kterou za nimi zbylí Ralphovi přívrženci podniknou, jeden z Jackových lidí svrhne Piggyho do moře. Chlapec zahyne, zároveň je zničena i lastura, dosavadní symbol práva.
Další dva členové Ralphovy party jsou zajati, Ralphovi samotnému se však podaří utéct a skrývá se. Při honu, který na něj Jack uspořádá, vypukne požár; prchající Ralph na pláži narazí na námořního důstojníka, jehož loď byla přilákána dýmem a který je situací na ostrově zděšen.
kontext:
Realismus, symboly, alegorie.
Autoři té doby:
"rozhněvaní mladí muži" - umírněnější podoba beat generation, například John Osborne - podle jeho hry Ohlédni se k hněvu dostali jméno mladí rozhněvaní muži
(nesouhlas s tezí neposkvrněného mladého Brita)
Kingsley Amis - Šťastný Jim
"rozhněvaní mladí muži" - umírněnější podoba beat generation, například John Osborne - podle jeho hry Ohlédni se k hněvu dostali jméno mladí rozhněvaní muži
(nesouhlas s tezí neposkvrněného mladého Brita)
Kingsley Amis - Šťastný Jim
William Shakespeare
William Shakespeare pocházel z rodiny prostých sedláků, kteří již mnoho let žili v hrabství Warwickshire. Jeho otec John si ale chtěl polepšit, proto se přestěhoval do Stratfordu nad Avonou, kde si zařídil živnost rukavičkáře. Brzy si tam mohl koupit dva domy - v jednom z nich se pak roku 1564 narodil William Shakespeare. Je téměř jisté, že chodil na střední školu, kde se naučil latinsky a řecky. V osmnácti letech se oženil s Anne Hathawayovou. Měli spolu děti Susannu a mladší dvojčata Hamneta a Judith. Později odešel do Londýna a stal se hercem. Byl dobrým hercem, jenž hrál komické i tragické úlohy v různých hereckých společnostech. Pomáhal také přepisovat stará dramata, ale pokoušel se napsat i vlastní hru.
V prvním období své tvorby psal převážně komedie a historická dramata. Později ho zklamal vývoj společnosti, proto psal tragédie. A pár let před smrtí se smířil se životem a psal romance a sonety.
V prvním období své tvorby psal převážně komedie a historická dramata. Později ho zklamal vývoj společnosti, proto psal tragédie. A pár let před smrtí se smířil se životem a psal romance a sonety.
Shakespeare je renesančním autorem, jeho dílo je světské. Ženy v jeho dílech vynikají čestností a hrdostí. Pro jeho dramata je typický takzvaný blankvers - nerýmovaný verš. Mezi jeho nejznámější komedie patří Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night), Jak se vám líbí (1601, As You Like It). Napsal i několik historických románů, například Král Jan (1597, King John), Richard III. (1593) a Richard II. (1596), a tragédie jako Hamlet (1604), Julius Caesar (1599), Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet)... Je rovněž autorem pohádkových her - např. Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale) a Bouře (1612, The Tempest).
Jeho hry se po roce 1599 hrály ve slavném divadle Globe na jižním břehu řeky Temže v Londýně. Tyto hry tam byly moc oblíbené, Shakespeare si vydělal hodně peněz a mohl si koupit velký dům ve Stratfordu, nazývaný New Place. Dohromady napsal přes 30 her. Po roce 1613 už žádnou divadelní hru nenapsal.
Jeho hry se po roce 1599 hrály ve slavném divadle Globe na jižním břehu řeky Temže v Londýně. Tyto hry tam byly moc oblíbené, Shakespeare si vydělal hodně peněz a mohl si koupit velký dům ve Stratfordu, nazývaný New Place. Dohromady napsal přes 30 her. Po roce 1613 už žádnou divadelní hru nenapsal.
Romeo a Julie
místo a doba děje: Příběh se odehrává v Itálii, ve Veroně a v Mantově, pravděpodobně v 16. stoletíhlavní postavy:
Julie - dcera Kapuletova, 14 let, věrná, hluboce zamilovaná do Romea, tvrdohlavá, nenechala se donutit ke svatbě s Parisem, pro lásku zemřela
Romeo - syn Monteka, 14 let, povrchně zamilován do Rosaliny, poté hluboce zamilován do Julie, ochoten vzdát se pro lásku všeho, hrdý, čestný
Romeo - syn Monteka, 14 let, povrchně zamilován do Rosaliny, poté hluboce zamilován do Julie, ochoten vzdát se pro lásku všeho, hrdý, čestný
vedlejší postavy:
Montek, Kapulet - hlavy dvou znepřátelených rodů, hrdí
Tybalt - bratranec Julie, bojovný, útočný, provokativní
Merkucio - Romeův přítel, bojovný, agresivní
Benvolio - přítel Romeův, rozumný, mírný, čestný, spravedlivý
otec Vavřinec - moudrý, vzdělaný, ochotný pomoci, čestný
chůva - nerozumná, spolehlivá, důvěryhodná, milovala a pomáhala Julii
Paris - nápadník Julie, vytrvalý, upřímný
Tybalt - bratranec Julie, bojovný, útočný, provokativní
Merkucio - Romeův přítel, bojovný, agresivní
Benvolio - přítel Romeův, rozumný, mírný, čestný, spravedlivý
otec Vavřinec - moudrý, vzdělaný, ochotný pomoci, čestný
chůva - nerozumná, spolehlivá, důvěryhodná, milovala a pomáhala Julii
Paris - nápadník Julie, vytrvalý, upřímný
obsah:
Montekové a Kapuletové jsou dva znepřátelené rody. Romeo, syn Monteka, je zamilován do Rosaliny, ale navštíví ples Kapuletů a zamiluje se do Julie, dcery Kapuleta. Díky pomoci chůvy a otce Vavřince se Romeo a Julie bez vědomí rodičů vezmou. Vypukne spor mezi Tybaltem a Merkuciem a Merkucio je zabit. Romeo mstí svého přítele, zabije Tybalta a je vyhnán z města. Julie je nucena svým otcem vzít si Parise, ale vypije nápoj, který ji na několik dnů uspí a umožní, aby vypadala jako mrtvá. Otec Vavřinec se pokouší informovat o této léčce Romea, ale nepovedlo se mu to. Když se Romeo dozvěděl o "smrti" Julie, koupil si jed. U hrobky Julie probíhá souboj mezi Romeem a Parisem a Paris je zabit. Romeo vypije jed a zemře. Julie se probudí vedle mrtvého Romea a zabije se jeho dýkou. Kniha končí usmířením Monteka a Kapuleta.
kompozice a znaky díla: Drama je rozděleno do 5 jednání, děj probíhá v chronologickém uspořádání. Jazyk je knižní, často užívaná neznámá slova z oboru bojování, např. šaršoun (dlouhý bojový meč), passado (výpad krokem dopředu nebo na stranu) aj.V díle jsou hojně užívána obrazná pojmenování, personifikace, v jazyce promítnuta mentalita doby, charakteristickým znakem je vliv antiky do života hrdinů Shakespearova románu, často používána přirovnání ke starořeckým a starořímským bohům. Je zde také patrný vliv italského humanismu, např.: "sonety, v jakých si ulevoval Petrarca..."
V díle je jedna nejdůležitější dějová linie (láska Romea a Julie), která se potom dále prolíná s vedlejší dějovou linií, tj. zabití Tybalta Romeem a z toho plynoucími následky.
citát z knihy:
Juliin monolog, když netuší, že ji Romeo poslouchá: "Ach, Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová. Tvé jméno je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku..."
